kategorie: Jiné povídky

Položil jsem poslední otázku, moji nejoblíbenější.

„Chcete se na něco zeptat?“

Studenti mlčeli, když v tom se ve druhé lavici zvedla dívčí ruka.

„A co jste vytvořil vy?“

Chvíli jsem nad tou otázkou uvažoval.

„Ukažte nám něco, co jste vytvořil vy sám. Nějakou stránku nebo něco.“

Ukázal jsem jim první web, který mě napadl.

„Všechny stránky, které tam najdete, jsem vytvořil já,“ odpověděl jsem.

„Ale nejlepší bude, když se podíváte na můj profil na LinkedInu. Tam je všechno, co jsem kdy udělal.“

A v tu chvíli jsem si uvědomil, jak by to dopadlo, kdybych jenom učil.

Vypadali jako otec se synem. Seděli naproti sobě, kluk držel v ruce McFlurry, otec smartphone. Nemluvili. Otec zíral do displeje, kluk vybíral lentilky ze zmrzliny. Každou chvíli se ale natahoval přes stůl a nahlížel otci do telefonu. Po chvíli už na něj zírali oba. Vypadali, že sledují nějaké důležité sportovní utkání nebo nejsledovanější video na YouTube.

„Tati, podívej, tam venku,“ promluvil syn na svého otce. Ten však nezvedl hlavu. Syn to zkusil ještě jednou a pak se znovu natáhl přes stůl, aby viděl, co se odehrává na displeji telefonu.

Najednou se otec obrátil k synovi.

„Tak půjdeme?“

Syn přikývl, pomalu se zvedl a oba vykročili směrem k východu.

Poprvé jsem Ondru potkal na základní škole, kde jsem absolvoval svou pedagogickou praxi. A už tam jsem poznal, že nemá jen duši, ale má také srdce.

Bylo to po hodině, ve které mně přistála papírová vlaštovka na hlavě. Tehdy, když všichni odešli, za mnou Ondra přišel a omlouval se za tu vlaštovku, že to tak nemyslel. Mávl jsem nad tím rukou. Problém totiž nebyl v něm, ale v organizaci té hodiny.

Po roce jsme se znovu potkali, když jsem poprvé vstoupil s ředitelkou gymnázia, kam jsem měl zanedlouho nastoupit, do náhodně vybrané hodiny počítačových technologií, abych viděl vybavení tamní učebny.

„Jééé, dobrý den pane učiteli,“ zavolal na mě z první lavice Ondra.

„Jééé, dobrý den Ondro, to je ale náhoda,“ odpověděl jsem překvapeně.

„Vy se znáte?“ podivila se ředitelka a kroutila hlavou.

Přesně tento okamžik Ondra znovu zmínil, když se za mnou přišel rozloučit po právě absolvované maturitě.

„Na to do smrti nezapomenu, jak se ředitelka divila, že se známe,“ vzpomínal Ondra.

Řekl jsem mu, že ani já ne.

Bavili jsme se pak ještě chvíli o tom, jaké má plány a kam se dál chystá.

Popřál jsem mu hodně štěstí. 

Kdo ví, třeba se ještě někdy potkáme.

„Pane profesore, my bychom vás rády pozvaly na náš maturitní večírek,“ zastavila mě na schodech Anička se spolužačkami.

„A tady máte kytičku, za to, jak jste nás učit. Třeba programování želvičky.“

„To byla pěkná blbost, ale všichni si ji pamatují nejvíc,“ odpověděl jsem a nebyl daleko od pravdy.

„Moc jste mě potěšily, děkuju,“ stačil jsem ještě dodat.

„No to chce pusu,“ vložil se do toho kolega, který mě před chvílí na schodech zastavil a teď náš rozhovor vyslechl.

Kdyby se právě volila nejtrapnější situace tohoto roku, tahle by se určitě umístila na bedně. Zatímco Anička se smála a s ní i ostatní studentky, můj úsměv byl spíše strojený.

„To snad radši ne,“ odpověděl jsem. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.

Byla to přesně ta chvíle, kdy ať řeknete nebo uděláte cokoliv, vyzní to vždycky trapně. V duchu jsem děkoval kolegovi, kam mě to dostal.

„Tak ale přijdete na ten večírek?“ chtěla vědět Anička.

Ubezpečil jsem ji, že když to jen trochu půjde, přijdu. Na líbání se mnou ale určitě nedojde. Tohle jsem jí už ale neřekl.

„Ukončete prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice, Bořislavka,“ ozvalo se z reproduktorů a já už před sebou viděl modré blikající pruhy na nástupišti, když v tom jsem neviděl vůbec nic.Světla ve vozech zhasla. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Metro potmě.  Souprava dál pokračovala stejnou rychlostí a vypadalo to, že až na tmu je vše jako dřív. Přesto tu bylo něco jinak. Lidé přestali mluvit a v tichosti čekali na světlo, které mělo přijít každou chvíli a které stále nepřicházelo. Po půl minutě jsem se smířil s tím, že první, co uvidím, budou až ty modré blikající pruhy na nástupišti. I když, kdo ví? Z ničeho nic se do tmy ozval smích. Ano, ten danou situaci vystihoval nejlépe. Začal jsem se smát také a na okamžik zapomněl, kolik dalších vteřin uběhlo. Náhle se kabina rozsvítila. Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe a uviděl samé usmívající se tváře. Připadalo mi, že si tu tmu docela užili. Nebo to byl možná jen výraz úlevy.

„Pane profesore, víte, že bych tady vůbec nemusel být?“

Chvíli uvažuji, co mi tím chce Tomáš říct.

„Já to mám omluvený, ale přesto jsem přišel. Doufám, že si toho vážíte?“

Tomáše znám od prvního týdne, kdy k nás nastoupil, proto mě jeho přímost a otevřenost nepřekvapí. Naopak mě to těší.

„Tomáši, opravdu si toho vážím.“

Tomáš se usměje. Ví, že jsem rád, že tady je.

Říkám si, co může být pro učitele větší odměnou, než to, když přijdou studenti na jeho hodinu, i když nemusí?

Stál jsem v přeplněné tramvaji číslo 51 a čekal na odjezd, který stále nepřicházel. Podíval jsem se na hodinky. Bylo 2:14. Za minutu bychom měli odjíždět. „No, ještě, že jsem tu šalinu stihla. Doufám, že mě tady nikdo neukamenuje, že říkám šalina.“ Otočil jsem se po hlase. Stála na horním schodu, ve dveřích tramvaje a dál mluvila s dvojící, která stále venku. „Já vás určitě neukamenuju. Taky říkám šalina,“ promluvil jsem na ni. „Vidíte, takhle se dělají kámoši,“ prohodila dívka k dvojici a usmála se na mě. Muž stojící vedle mě se začal smát. Usmál jsem se také. „V Brně už je elektrický proud?“ zeptal se mě laškovně. „Už dva roky,“ odpověděl jsem pobaveně. Mezitím jsme ujeli několik stanic. „Jen zahlídli svět, maj na duši vrásky, tak málo je, málo je lásky…“ ozval se najednou hlasitý zpěv cestujících uprostřed tramvaje. Teď jsem se smál nejen já a můj soused, ale i mladá cestující sedící pod námi. „To by měl Hozna Nedvěd radost,“ pronesl jsem k sousedovi. „Jo, ten se v hrobě musí otáčet,“ odpověděl. Na okamžik jsem se zamyslel. „On vlastně není ještě mrtvej, co?“ „Řekl bych, že ne.“ Přikývl.

„Nan-na-na, nánáná, nan-na-na, nánáná, nan-na-na, nánáná, ná! Nan-na-na, nánáná, nan-na-na, nánáná, nan-na-na, nánáná, ná! Nebe je modrý a zlatý, bílá sluneční záře…,“ zpívala teď skupinka uprostřed. To už jsme se nesmáli, ale přímo řezali smíchy.

Snídám, přestože hodina tomu neodpovídá. Je tři čtvrtě na jedenáct. U toho pročítám novinky na Twitteru a popíjím kávu. V tom slyším, že nejsem v domě sám. Po schodech někdo schází dolů. Po chvíli se objevuje ve dveřích kuchyně a přisedá si ke mně.

„Nedáš si kafe?“ ptám se jí. Nevypadá moc vesele. Oba dva dobře víme, kde by teď měla být. Uvažuji, mám-li se jí na to zeptat, ale začne s tím sama.

„Dneska jsem to trochu zatáhla,“ prohodí a podle toho, jak se tváří je zřejmé, že z toho moc nadšená není.

„To je v pohodě,“ odpovídám, což v překladu znamená „chápu, člověk někdy potřebuje vysadit“.

„Nemám ráda tu učitelku, co nás učí tenhle týden,“ rozpovídá se.

„Hned první hodinu mi řekla něco, co se mě dotklo a od té doby ji nemám ráda.“

Nechápavě kroutím hlavou a ona pokračuje.

„Řekla mi: „Mireijo, ty máš rezavé vlasy, jako kdybys byla z Irska.“ A já ji odpověděla: „Ne, já jsem ze Španělska.“ A ona pokračovala: „Ale možná, že tvůj táta byl nějakou dobu v Irsku, co?““

Vykulím na ni nevěřícně oči.

„To se mě dotklo, takhle mluvit o mém tátovi. Vždyť mě vůbec nezná. A pak to pokračovalo dalších skoro dvacet minut. Další narážky typu „kdybych neměla rezavé vlasy, tak bych…“ a všichni se tomu smáli „hahaha“. Další den pak narážela na mé oblečení, které prý vypadá, jako bych byla z Irska. Nebo když jsem neodpověděla na otázku, tak se na mě divně podívala, asi takhle,“ a ukáže mi přísný obličej.

Znovu si uvědomím, jak tenká je hranice mezi vtipem a trapností. Řeknu jí to. Přemýšlím, jestli už to nezašlo příliš daleko, jestli už nejde o nevhodné chování s prvky obtěžování a osobního napadání. Možná je ta učitelka vysazena na osoby stejného pohlaví nebo ji naopak přitahují. Tohle si ale nechám pro sebe. Místo toho jí řeknu:

„Víš, učitelé by měli vážit každé slovo několikrát, než jej vysloví, protože jím mohou své studenty snadno urazit nebo se jich jakkoliv dotknout. I když může jít o žert, který se na začátku zdá zcela nevinný. Protože, jak to už jednou řeknou, můžou se stokrát omlouvat, už to však nikdy nemohou vzít zpět“.

Mluvím s ní teď o učitelích, ale uvědomuji si, že to platí obecně pro kohokoliv. 

Přikývne. „Proto jsem tam dneska nešla. Nesnáším ty její narážky. Jestli ji budeme mít i příští týden, změním skupinu.

Snažím se jí ještě říct, aby to nebrala příliš vážně, že jde patrně jen o nevhodné žerty, naprosto ale chápu, jak se musí cítit. Ptám se jí na její plány na odpoledne, ale zatím neví. Přeji si jediné, aby se přes to celé nějak přenesla a abych tu zítra snídal bez ní.

Pod názvem Den třináctý vyšlo na blogu 20 dní s Galway.

Všiml jsem si, jak si přišla sednout blíž, asi dva stoly od místa, kde jsem stál. Vypadala, že sbírá odvahu. Po chvíli jsem ji viděl v hovoru se spolužačkami a najednou stála u mě. 

„Pane profesore, nechcete dort? Já mám dneska narozeniny.“ 

Zůstal jsem stát pln úžasu. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. 

„To vám přeji všechno nejlepší,“ potřásl jsem jí pravicí. 

„A dám si určitě moc rád.“ 

„To pekla tady Bára,“ prozradila mi. To už jsme stáli u zbylých dívek. 

„Vypadá skvěle,“ řekl jsem, protože tak opravdu vypadal. 

Donesl jsem si velký talíř, jako bych tím chtěl říct: „dejte mi pořádný kus“. Pak jsem to ale slovně uvedl na pravou míru. 

„A kolik ti je,“ zeptala se moje kolegyně, která teď stála vedle nás. 

„Osmnáct,“ odpověděla. „Já jsem nejstarší z naší třídy.“ 

Uvědomil jsem si, že mě vůbec nenapadlo ptát se jí na věk. 

Nějak v podvědomí mám totiž zakódováno, že se ženy na věk ptát nikdy nemám. 

Také jsem rád, že jsem svou gratulaci nezačal trapnou větou 

„Tak vám přeji všechno nejlepší k patnáctinám.“ 

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc docházím k závěru, že ubírat věk během přání k narozeninám je stejně nevhodné u oslavenkyně v osmnácti, jako v padesáti. 

Po chvíli jsem nabyl dojmu, že bych se měl asi vytratit. Popřál jsem jí hezkou oslavu a odešel. 

A dort? Ten nebyl jen skvělý, byla to pohádka, fantazie. 

Řekl jsem to Báře. To jsem si zkrátka nemohl nechat pro sebe.

Vracím se zpátky do školy. Do uzavření volebních místností stále zbývá asi hodina. Začíná znovu pršet. Podívám se na oblohu. Na východě je černo. Bouřka, která byla před pár hodinami tady, teď řádí někde sto kilometrů dál. Když procházím vrátnicí, všimnu si české a unijní vlajky, jak jsou rozloženy na kulatých stolech v prostoru školní kavárny. První, co mě napadne, že se možná během silného krupobití utrhly nebo jinak poničily a pan školník je sem zatím dočasně uložil. V tom ho vidím jít proti mně.

„Ty vlajky musely pěkně zmoknout během té průtrže,“ snažím se nepřímo zjistit, proč jsou tady a ne na stožárech před školou. „Ale, volali policajti, že je máme na noc sundat.“ „Proč? Aby je někdo neukradl?“ „No, asi,“ odpovídá a odchází. Znovu se na obě vlajky podívám a sám sebe se ptám, co je to za zemi, když se v ní musí na noc schovávat její vlastní vlajka.