Za pultem v Knihkupectví Franze Kafky celý týden prodával a podepisoval své knížky. Vstoupil jsem dovnitř a okamžitě ho uviděl. Člověk, kterého jsem tolik obdivoval, byl teď jen kousek ode mne. Chvíli jsem vybíral, kterou knížku si koupím, a nakonec se rozhodl pro výběr esejů, které napsal mezi lety 1965 a 2008. Pak jsem si stoupl na konec fronty a pozoroval lidi kolem sebe. Přede mnou stála žena se dvěma dětmi a vyprávěla jim o muži, na kterého čekali a o jeho knihách, které právě držela.
V duchu jsem si připravoval svou řeč, kterou pronesu, až před něj předstoupím. Chtěl bych mu říct, jak moc ho obdivuji, že často poslouchám jeho Zpověď, a další věci, například, jak jsem se poprvé seznámil s jeho dílem. Žena s dětmi se mezitím dostala na řadu. Položila před autora svou hromádku knih.
„To je zákaznice!“ zvolala Markéta Mališová, která stála hned vedle autora, a ten na to zareagoval: „Tak teď jsme vyprodaní. Je tam ještě něco?“ podíval se dozadu a přitom se zasmál.
A pak přišla moje chvíle. Pozdravil jsem, podíval se mu do očí a připravené věty byly rázem pryč. „Rád bych tu knihu věnoval své matce, kdybyste, prosím, mohl…,“ začal jsem ze sebe soukat. Vyslechl jméno, které jsem mu řekl, a napsal své věnování.
„Děkuji vám, mistře,“ pronesl jsem nesměle a najednou měl pocit, že to jediné slovo nahradilo všechny ty věty, které jsem předtím nebyl schopen vyslovit.
„Rotmistře,“ odpověděl a přitom se dál díval do knih, které podepisoval lidem za mnou.
Vyšel jsem ven a ztratil se v okolních ulicích.