Seděl jsem v Café Florian na Náměstí svatého Marka v Benátkách a pozoroval manžele Landauerovi, jak u protějšího stolu debatují s Rainerem von Abtem nad plánem jejich nového domu.
Tramvaj prudce zabrzdila a já se na okamžik vrátil zpátky do reality. To už jsme dojeli až sem? Je neuvěřitelné, jak při čtení knihy Simona Mawera Skleněný pokoj plyne čas.
Šikmo přes uličku jsem si všiml neznámé ženy. Zdálo se, že mě už nějakou dobu pozoruje. Když jsem se na ni podíval, usmála se.
„Je to nádhera, co?“ pronesla krátce.
„To je,“ odpověděl jsem.
Žena vstala a zamířila ke dveřím.
Ještě chvíli jsem zůstal myšlenkami v přítomnosti. Jen čtyři kilometry od tohoto místa stojí vila, jejíž koncept má za několik týdnů teprve vzniknout.
Je to nádhera číst tento román v tomto městě a navíc tu potkat někoho, kdo ho četl také.
_______________
Poznámka autora:
Tento text není recenzí ani reklamou, což je možná škoda.