„Ukončete prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice, Bořislavka,“ ozvalo se z reproduktorů a já už před sebou viděl modré blikající pruhy na nástupišti, když v tom jsem neviděl vůbec nic.Světla ve vozech zhasla. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Metro potmě. Souprava dál pokračovala stejnou rychlostí a vypadalo to, že až na tmu je vše jako dřív. Přesto tu bylo něco jinak. Lidé přestali mluvit a v tichosti čekali na světlo, které mělo přijít každou chvíli a které stále nepřicházelo. Po půl minutě jsem se smířil s tím, že první, co uvidím, budou až ty modré blikající pruhy na nástupišti. I když, kdo ví? Z ničeho nic se do tmy ozval smích. Ano, ten danou situaci vystihoval nejlépe. Začal jsem se smát také a na okamžik zapomněl, kolik dalších vteřin uběhlo. Náhle se kabina rozsvítila. Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe a uviděl samé usmívající se tváře. Připadalo mi, že si tu tmu docela užili. Nebo to byl možná jen výraz úlevy.