Stál jsem před regálem s nápisem „Dnes vráceno“, když jsem ucítil silný zápach a opovržlivý pohled ženy napravo ode mě. Nenamáhal jsem se s přesvědčováním. Stěží by mi uvěřila, že jsem to nebyl já, kdo si tady ulevil. Přešel jsem k protějšímu regálu s písmenem „V“ a začal pátrat po titulech Kurta Vonneguta, když mě napadlo, že bych měl spíš vypátrat, kdo tuhle malou knihovnu takhle zamořil. Zápach byl už i tady.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. V místnosti, ne větší než čtyřicet metrů, jsem byl pouze já, žena, co předtím stála vedle mě a svého pachatele už dávno měla, knihovnice a dvě další ženy v protějším rohu místnosti. Knihovnici jsem vyřadil ze seznamu podezřelých. V době činu byla vzadu ve skladu, kde mi hledala hru Edwarda Albeeho Všechno je v zahradě. Všechno bylo ovšem v knihovně.
Šel jsem za ní k výpůjčnímu pultu.
„Jste první, kdo si tohle půjčuje,“ sdělila mi. Z toho by Edward asi dvakrát nadšený nebyl, pomyslel jsem si. Tvářil jsem se však spokojeně. Po dlouhé době jsem se zase mohl pořádně nadechnout. Mé nadšení netrvalo dlouho. Zápach tu byl znovu a cítila ho už i knihovnice. Nedala ovšem nic najevo. Byla přesným opakem ženy, jejíž pohled mě provázel stejně dlouho, jako tenhle zápach, a která byla nyní mou hlavní podezřelou v tomhle zvláštním pachovém případu. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikde jsem ji neviděl. Asi se někam vypařila. Poděkoval jsem knihovnici, rozloučil se a společně s Albeem zamířil k východu.
I když jsem byl blízko, pachatele jsem nevypátral. V případech, jako je tento, to pro mě nebylo zase takovým překvapením.