Ve dvě hodiny odpoledne byl autobus plný žáků vracejících se ze školy. Nastoupil jsem prostředními dveřmi a zamířil do přední části, kde bylo trochu víc místa. Chytl jsem se volné tyče, otevřel knihu a začal číst. Pode mnou naproti sobě seděli dva asi desetiletí kluci a o něčem se spolu bavili. Ten, co seděl blíž ke mně, se zespodu zadíval na obal mé knihy a po chvíli se mě zeptal.
„Nechcete si sednout?“
Usmál jsem se na něj. Tuto otázku jsem čekal nejdříve za třicet let.
„Ne, díky,“ odpověděl jsem. Napadlo mě, co asi napadne každého, kdo slyší podobnou větu poprvé.
To už jsem tak starej, že mě pouští sednout?
Vzápětí jsem si vzpomněl na příhodu, která se mi stala před mnoha lety. Tehdy jsem v tramvaji pouštěl sednout ženu ve středním věku a uvedl ji tím do značných rozpaků. Nenabízel jsem jí to místo proto, že by byla stará, ale proto, že byla starší než já a navíc byla žena.
Role se nyní vyměnily. Teď jsem byl tím starším já. Díval jsem se z okna na ubíhající krajinu a spokojeně se usmíval. Mladí džentlmeni opravdu existují.