„Paní, a ve které frontě stojíte?“ ozval se za mnou hlas mladé ženy.
„Tady,“ odpověděla důchodkyně od vedlejší přepážky.
„A jste normální?“ zakroutila hlavou mladá žena.
„To už dneska o sobě může říct málo kdo,“ odpověděla důchodkyně.
„Nechte si to, paní,“ vzala si to mladá žena osobně.
„Jo, lidi už zapomněli, co to je se na sebe usmát nebo se na chvíli zastavit a prohodit spolu pár milých slov. Však ona to válka zase spraví,“ vložil se do toho starší muž, který stál ve frontě před důchodkyní a byl právě na odchodu.
Slečna za poštovní přepážkou na okamžik zvedla hlavu a nepatrně se usmála. Postarší muž byl už u dveří, když naráz zazněl kovový zvuk mincí, dopadajících na mramorovou podlahu. Všichni, co tu stáli a doposud hlídali svou pozici ve frontě, se naráz otočili směrem, kam dopadly mince a dál beze slova přihlíželi. Muž chvíli bloudil po podlaze a pak si to namířil k východu.
„Pane, spadly vám peníze,“ zavolal jsem na něho.
„Já vím, ale nemůžu je najít,“ odpověděl muž.
„Tamhle je desetikoruna,“ ukázal jsem mu, „a potom někde vzadu v rohu je ještě něco drobnějšího.“
Muž uviděl desetikorunu a shýbl se pro ni. Druhou minci však neviděl.
„Je myslím až v rohu,“ snažil jsem se ho nasměrovat. Přesně jsem si tím místem ale jistý nebyl. Vykročil jsem k němu.
„Počkejte, někde tam musí být.“
Dvoukoruna ležela na konci místnosti, přesně v rohu. Podal jsem mu ji.
„Mnohokrát vám děkuji,“ odpověděl muž.
„Nemáte zač.“
Ještě jsem mu popřál hezký den a vrátil se zpátky ke své přepážce.