Deset minut po půlnoci jsem na chodbě před svými dveřmi uslyšel zvláštní šramot. Vzápětí se ozval nezaměnitelný kovový zvuk. Někdo se dobýval do mého zámku. První, co mě napadlo, bylo, že přišli na návštěvu zloději. Rychle jsem uvažoval, jakým způsobem je přesvědčím, že si vybrali špatný byt. Rozsvítil jsem tedy v předsíni, abych jim dal nenápadně najevo, že v bytě, do kterého se právě dobývají, někdo je. Rámus okamžitě ustal. Dal jsem oko do kukátka. Na chodbě byla tma jako v pytli. Vtom se ozval zvonek.
„Kdo je?“ (Otevírat dveře jsem opravdu nehodlal.)
„Já,“ ozvalo se z chodby.
„Kdo já?“ (Ten chlápek na druhé straně dveří měl zřejmě pocit, že se známe.)
„No, syn!“ (Až doteď jsem si myslel, že žádného syna nemám.)
„Tak to jste špatně.“ (Lepší odpověď mě vážně nenapadla.)
„No to teda nejsem, páté patro,“ nedal se syn odbýt.
„Jste ve třetím,“ já na to. (Záhada s mým synem-zlodějem se pomalu začínala objasňovat.)
„Dobrý večer.“ (I když měl ten neznámý zjevně trochu popito, slušnost nepostrádal.)
„Dobrý večer,“ odpověděl jsem a přidal malou radu, která byla současně i prosbou: „Běžte ještě o dvě patra výš.“ (Možná to, kolik je pět bez tří, dokázal spočítat i sám, ale raději pro jistotu.)
„Tak děkuju.“
Když odešel, začal jsem přemýšlet, co by bylo horší, jestli zahánění zlodějů, anebo zjištění, že jde opravdu o mého syna, o kterém jsem patnáct let nevěděl.