Poštovní schránka na rohu ulice už dávno nestojí. Vystřídal ji obchod s obuví. A po obuvi přišel porcelán. A po porcelánu sex shop. Ze sex shopu se po čase stala kavárna, z kavárny zase obchod s látkami. A nyní je tu prodejna židlí. Ne obyčejných židlí, samozřejmě, ale židlí speciálních, na kterých se sedí samo.
Šel jsem včera kolem a na výkladním skle četl obrovský nápis „Židle za vysvědčení“. Dlouho jsem se na ten nápis díval a snažil se těm slovům porozumět. Jako bych byl žákem první třídy, který se teprve učí číst. Na okamžik jsem se vrátil do školních let a uvědomil si jedno. Židli, třeba zlatou, bych rozhodně za vysvědčení nechtěl. Představa, že jsem se celý rok snažil, abych měl na jeho konci jedničky a dostal za ně židli, mi naháněla husí kůži. Takhle mobil nebo počítač, to by bylo něco jiného.
Jedině snad, kdybych přinesl domů čtyřky a pětky by pak taková židle měla nějaký smysl. A splnila by hned několik účelů. Především bych něco takového vůbec nečekal. Upřímně, očekával bych spíš domácí vězení. Kdybych ale do takového vězení dostal kvalitní židli, byl by můj žalář daleko snesitelnější. Učení bych si hned víc užíval. A další rok bych čtyřky a pětky určitě domů nedonesl. Na to se můžete spolehnout.
Byl jsem znovu zpátky v přítomnosti a najednou v tom měl jasno. Nápis „Židle za vysvědčení“ postrádal jakoukoli empatii. Mělo by tam být spíš napsáno: „Za špatné vysvědčení výbornou židli“. Takový slogan by ukázal nejen důvtip a lepší vcítění obchodníka, ale mohl by předejít i tomu, že tu za půl roku už možná žádné židle nebudou.