Stáli jsme na zastávce a vyhlíželi městský, vyhlídkový autobus, který směřoval do našeho hotelu. Kromě nás tam čekala ještě menší žena černé pleti a s ní malý, asi šestiletý kluk. Po chvíli na nás promluvila.
„Mluvíte anglicky?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděl jsem.
„Odkud jste?“ chtěla vědět.
„Z České republiky.“
„Ááá, Repúblika Checa,“ usmála se.
Okamžitě na to zvážněla.
„Prosím vás, nechci po vás pesa, ale nekoupili jste náhodou v obchodě mléko? Potřebuju pro svého syna.“
Omluvně jsem zavrtěl hlavou.
„Tak se nezlobte,“ řekla a stoupla si stranou.
Přemýšlel jsem, jestli se mám do toho supermarketu vrátit a to mléko jí koupit.
Mezi tím přijel autobus, do kterého se synem nastoupili a odjeli.
Podíval jsem se na svou matku, která stále vedle mě. Měla slzy v očích.
„Je mi tady těch Kubánců tak líto, že nemůžou svým dětem koupit mlíko, když jim to na příděl dojde,“ řekla tiše a utírala si oči.
A pak jsme tam spolu mlčky stáli a nebylo nám do řeči.