Mám rád místa, kam se mohu i po letech vracet. Když se například rozhodnu po dvaceti, padesáti, nebo sto padesáti letech navštívit svou oblíbenou kavárnu a najdu ji na stejném místě.
Třeba tu z třicátých let, kam jsem se po dlouhé době znovu vypravil a tolik těšil na zdejší atmosféru, která na mě pokaždé příjemně dolehne.
Ale jak jsem vešel dovnitř, okamžitě jsem poznal, že tohle není to místo. Z útulné kavárničky se stala luxusní restaurace. Tak luxusní, že vás ten luxus začal nenápadně obtěžovat. Na stolech ležely dlouhé bílé ubrusy, stříbrné příbory pro několik chodů, obrovské červené ubrousky a vysoké sklenice na víno.
Rozhlížel jsem se kolem, ale to už u mě stál manažer podniku s otázkou, co si přeji. Promiňte, spletl jsem si dveře, byla jediná správná odpověď. Já však použil jinou. Přišel jsem na kávu, jen nevím, jestli zrovna ve vhodný čas, omlouval jsem se. Odpověděl, že se nic neděje a kývl na číšníka, který mě, poté, co jsem mu zopakoval svůj důvod návštěvy, odvedl do nejzazšího kouta restaurace a usadil ke stolu úplně v rohu, kde kromě ubrusu nebylo vůbec nic.
Když došlo na objednání, vyslovil jsem prosbu, že bych si dal presso, ale raději nějaké větší. A chcete i vodu? Perlivou? To ne, ale kohoutkovou bych si dal. Dáváme pouze do karafy za čtyřicet pět korun. Tak to si dám pouze to presso. Číšník odešel a po chvíli byl zpět. Přinesl mi piccolo. Já vím, že teď namítnete, že piccolo neexistuje a začnete mi vyjmenovávat všechna ta Ristretta, Doppia, Maccchiata a Americana. Ale já tiše předpokládal, že s tímhle seznamem přijde sám číšník, když uslyší, že chci něco většího, než tohohle prcka.
První, co mě napadlo při pohledu na espresso: aspoň budu brzy pryč. Na třikrát jsem ho do sebe hodil a chystal se platit. Čím déle jsem tam seděl, tím víc mi to místo připomínalo román Hermana Kocha Večeře.
Číšník přinesl účet za kávu, ukrytý v malých deskách velikosti A6. V první chvíli jsem si říkal, že to snad nemůže myslet vážně, ale rozhodl jsem se, že tuhle absurdní hru dohraji až do konce. Vložil jsem do desek dvousetkorunovou bankovku a okamžitě zalitoval, že u sebe nemám dvoutisícovkovou. Počkal, až se číšník znovu objeví, odejde, přinese desky nazpět a znovu odejde. Pak jsem z desek vylovil své peníze a rychle se zvedl k odchodu. Ani nevím, kde jsem při cestě ven našel sílu na pozdrav a úsměv směrem k manažerovi a několika procházejícím číšníkům.
Venku jsem rychle vytáhl svůj diář, našel adresu jiné kavárny z třicátých let a byl zvědav, jestli tam pořád ještě je, a hlavně, jak to vypadá uvnitř.