kategorie: Jiné povídky

Stál jsem na kraji chodníku v místě, kde začínal přechod pro chodce a v duchu počítal, kolikrát bych byl po smrti, kdybych vstoupil do vozovky. Došel jsem k číslu sedm, když přede mnou zastavilo černé auto a dávalo mi přednost.

Za volantem seděla žena. Mohlo ji být kolem pětadvaceti. Měla černé, krátce střižené vlasy, černé sluneční brýle a tričko

s ramínky stejné barvy. Gestem ruky jsem jí dal najevo, že je jednička. Usmála se. Když jsem pak procházel před jejím vozem, mohla z mých úst odečíst slovo děkuji. Mírně pokývala hlavou, což jsem si vyložil jako prosím.

Přešel jsem bezpečně na druhou stranu. Auto se znovu rozjelo. Život zase běžel dál.

Poštovní schránka na rohu ulice už dávno nestojí. Vystřídal ji obchod s obuví. A po obuvi přišel porcelán. A po porcelánu sex shop. Ze sex shopu se po čase stala kavárna, z kavárny zase obchod s látkami. A nyní je tu prodejna židlí. Ne obyčejných židlí, samozřejmě, ale židlí speciálních, na kterých se sedí samo.

Šel jsem včera kolem a na výkladním skle četl obrovský nápis „Židle za vysvědčení“. Dlouho jsem se na ten nápis díval a snažil se těm slovům porozumět. Jako bych byl žákem první třídy, který se teprve učí číst. Na okamžik jsem se vrátil do školních let a uvědomil si jedno. Židli, třeba zlatou, bych rozhodně za vysvědčení nechtěl. Představa, že jsem se celý rok snažil, abych měl na jeho konci jedničky a dostal za ně židli, mi naháněla husí kůži. Takhle mobil nebo počítač, to by bylo něco jiného.

Jedině snad, kdybych přinesl domů čtyřky a pětky by pak taková židle měla nějaký smysl. A splnila by hned několik účelů. Především bych něco takového vůbec nečekal. Upřímně, očekával bych spíš domácí vězení. Kdybych ale do takového vězení dostal kvalitní židli, byl by můj žalář daleko snesitelnější. Učení bych si hned víc užíval. A další rok bych čtyřky a pětky určitě domů nedonesl. Na to se můžete spolehnout.

Byl jsem znovu zpátky v přítomnosti a najednou v tom měl jasno. Nápis „Židle za vysvědčení“ postrádal jakoukoli empatii. Mělo by tam být spíš napsáno: „Za špatné vysvědčení výbornou židli“. Takový slogan by ukázal nejen důvtip a lepší vcítění obchodníka, ale mohl by předejít i tomu, že tu za půl roku už možná žádné židle nebudou.

Vstoupil jsem do čekárny, která praskala ve švech. Patnáct párů očí se po mně podívalo, jako po sestře, která právě otevřela dveře z ordinace a zeptala se, kdo je na řadě. Nespouštěli je ze mě.

„Prosím vás, jdete někdo sem?“ Ukázal jsem na dveře.

„Všichni,“ odpověděli téměř současně.

„Tak tím se to zjednodušuje,“ odpověděl jsem, posadil se stranou, opřel hlavu o zeď a zavřel oči.

„Jsem tady už přes hodinu,“ pronesl ženský hlas.

Z ordinace se najednou ozval hlasitý smích.

„Ten má vždycky dobrou náladu,“ reagoval mužský hlas.

„Jo, nikdy jsem u něj nezažila, že by ji měl špatnou.“

„Ten by měl dobrou náladu i kdyby pacient zemřel,“ pokračoval ten mužský hlas.

*

„Doktore, jak bylo v Egyptě? Co žraloci?“ Věděl jsem, že se právě vrátil ze Sharmu, kde toho času žraloci na turisty útočili.

„A víte, že jsem jednoho viděl? Ležel jsem na lehátku a najednou vám slyším hrozný řev. Zvedl jsem hlavu a vidím, jak na břehu stojí Egypťan a volá na nějakého plavce, který byl dost daleko od břehu, že je tam žralok. Ten chlap v moři ho nejdřív neslyšel, ale pak se otočil, a když pochopil, co na něj ten Egypťan huláká, začal plavat ke břehu takovou rychlostí, že jsem v životě nikoho tak rychle plavat neviděl.“

*  

„Slyšíte? Pojďte dál,“ zaslechl jsem hlas sestry. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem. Čekárna byla prázdná.

„Tak, co vás k nám přivádí? Přišel jste zase omdlít?“ Dobrá nálada mého doktora opravdu nikdy neopouštěla.

„Pane doktore, dneska jsem tady, abych vás požádal o autogram.“

Deset minut po půlnoci jsem na chodbě před svými dveřmi uslyšel zvláštní šramot. Vzápětí se ozval nezaměnitelný kovový zvuk. Někdo se dobýval do mého zámku. První, co mě napadlo, bylo, že přišli na návštěvu zloději. Rychle jsem uvažoval, jakým způsobem je přesvědčím, že si vybrali špatný byt. Rozsvítil jsem tedy v předsíni, abych jim dal nenápadně najevo, že v bytě, do kterého se právě dobývají, někdo je. Rámus okamžitě ustal. Dal jsem oko do kukátka. Na chodbě byla tma jako v pytli. Vtom se ozval zvonek.

„Kdo je?“ (Otevírat dveře jsem opravdu nehodlal.)

„Já,“ ozvalo se z chodby.

„Kdo já?“ (Ten chlápek na druhé straně dveří měl zřejmě pocit, že se známe.)

„No, syn!“ (Až doteď jsem si myslel, že žádného syna nemám.)

„Tak to jste špatně.“ (Lepší odpověď mě vážně nenapadla.)

„No to teda nejsem, páté patro,“ nedal se syn odbýt.

„Jste ve třetím,“ já na to. (Záhada s mým synem-zlodějem se pomalu začínala objasňovat.)

„Dobrý večer.“ (I když měl ten neznámý zjevně trochu popito, slušnost nepostrádal.)

„Dobrý večer,“ odpověděl jsem a přidal malou radu, která byla současně i prosbou: „Běžte ještě o dvě patra výš.“ (Možná to, kolik je pět bez tří, dokázal spočítat i sám, ale raději pro jistotu.)

„Tak děkuju.“

Když odešel, začal jsem přemýšlet, co by bylo horší, jestli zahánění zlodějů, anebo zjištění, že jde opravdu o mého syna, o kterém jsem patnáct let nevěděl.

„Sestřičko, proč pořád chodíte k tomu oknu?“

„Zamilovala se do zedníka odnaproti.“

„Vždyť tam pracujou samí staří chlapi. Přece byste se nezamilovala do nějakýho starýho chlapa.“

„Tenhle je mladej. A navíc krásnej.“

„Každou chvíli se do někoho zamiluje. Před týdnem do jednoho sanitáře, teď zase do zedníka.“

„Nikde ho tam nevidím.“

„Asi mu už padla, a teď na tebe čeká před nemocnicí.“

„Myslíš? No, za půl hodiny končím, tak snad do té doby neodejde.“

Praha, 31. 8. 2012

Poté, co na konci května 2012 přesáhly ceny benzínu a nafty na většině čerpacích stanic v Česku čtyřiceti korun za litr, došla tamním lidem definitivně trpělivost. Pomocí sociální sítě Facebook se Češi domluvili a ze dne na den přestali jezdit svými auty. 

Po přibližně čtyřech týdnech, přinesla tato zpočátku nenápadná akce první výsledky. Čeští prodejci byli nuceni začít ceny benzínu postupně snižovat. V současnosti (konec srpna 2012) stojí již litr Naturalu 95 v průměru 35,50 Kč a litr Nafty 35 Kč. Skupina uživatelů na Facebooku již přesáhla jeden milion členů a její počet i nadále roste.

Češi se po třech měsících znovu vrací na silnice a tak můžeme v nejbližší době očekávat opětovný nárůst cen. To však není až tak podstatné. Daleko důležitější je vítězství lidí v Česku, kteří se znovu dokázali v kritické situaci semknout a postavit na odpor, tentokrát neúměrnému zvyšování cen pohonných hmot ve své zemi.

„Paní, a ve které frontě stojíte?“ ozval se za mnou hlas mladé ženy.  

„Tady,“ odpověděla důchodkyně od vedlejší přepážky. 

„A jste normální?“ zakroutila hlavou mladá žena. 

„To už dneska o sobě může říct málo kdo,“ odpověděla důchodkyně. 

„Nechte si to, paní,“ vzala si to mladá žena osobně. 

„Jo, lidi už zapomněli, co to je se na sebe usmát nebo se na chvíli zastavit a prohodit spolu pár milých slov. Však ona to válka zase spraví,“ vložil se do toho starší muž, který stál ve frontě před důchodkyní a byl právě na odchodu.  

Slečna za poštovní přepážkou na okamžik zvedla hlavu a nepatrně se usmála. Postarší muž byl už u dveří, když naráz zazněl kovový zvuk mincí, dopadajících na mramorovou podlahu. Všichni, co tu stáli a doposud hlídali svou pozici ve frontě, se naráz otočili směrem, kam dopadly mince a dál beze slova přihlíželi. Muž chvíli bloudil po podlaze a pak si to namířil k východu. 

„Pane, spadly vám peníze,“ zavolal jsem na něho.  

„Já vím, ale nemůžu je najít,“ odpověděl muž. 

„Tamhle je desetikoruna,“ ukázal jsem mu, „a potom někde vzadu v rohu je ještě něco drobnějšího.“  

Muž uviděl desetikorunu a shýbl se pro ni. Druhou minci však neviděl.  

„Je myslím až v rohu,“ snažil jsem se ho nasměrovat. Přesně jsem si tím místem ale jistý nebyl. Vykročil jsem k němu. 

„Počkejte, někde tam musí být.“  

Dvoukoruna ležela na konci místnosti, přesně v rohu. Podal jsem mu ji. 

„Mnohokrát vám děkuji,“ odpověděl muž. 

„Nemáte zač.“ 

Ještě jsem mu popřál hezký den a vrátil se zpátky ke své přepážce.

„Už opravdu musím jít,“ řekla a z jejího výrazu bylo vidět, že by raději zůstala.

„Utíkej, ať nepřijdeš pozdě,“ odpověděl.

Políbil ji na tvář a potom se krátce objali. Díval se, jak odchází. Po chvíli se otočila a zamávala mu. Zamával ji také. Přešla silnici a podívala se směrem, kde předtím stál. Ještě pořád tam byl a díval se na ni. Znovu mu zamávala a on ji odpověděl stejně. Ušla pár kroků a otočila se. Viděla, jak zvedá paži tak vysoko, jak jen dovede a přitom roztahuje prsty na zdvižené ruce, aby ho dobře viděla. Usmála se a zvedla ruku vysoko nad hlavu, aby si byla jista, že ji také vidí.

Než zahnula za roh, ještě jednou se otočila. Byla si jistá, že ještě neodešel. I když už nerozeznala detaily v jeho obličeji, věděla, že se na ni usmívá. Usmála se také. Byla šťastná. Naposledy si zamávali. 

Když zmizela za rohem, stále se díval jejím směrem. Chtěl se za ní vydat a současně si přál, aby se vrátila zpátky. 

Otočil se a pomalu vykročil na opačnou stranu.

(Janě)

Mé pravidelné týdenní návštěvy knihovny jednoho dne skončily. Je to asi jako se vším, co trvá příliš dlouho. Ale když o tom teď tak přemýšlím, myslím, že v tomto případě o žádný stereotyp nebo zevšednění nešlo. Stalo se to v době, kdy jsem byl víc jak půl roku nemocný a nevycházel ze svého domu. Když nemoc skončila a já po dlouhé době zase zavítal do mé oblíbené knihovny, skoro jsem ji nepoznal. Všechno tam bylo nové. Všude teď stály LCD displeje a různé dotykové panely a já neměl tušení, k čemu všechna ta nová technika je. Moc jsem si oddychl, když na informacích seděla sympatická slečna, která mně vše dopodrobna vysvětlila. Nabídla mi dokonce, že mě nově zmodernizovanou knihovnou sama provede. Na to jsem nemohl říct ne. 

Procházeli jsme jednotlivými odděleními a já se nechal unášet jejím nádherně sametovým hlasem, když v tom jsem ji zničehonic přerušil.

„Promiňte, rád bych krátce pozdravil svého přítele. Mohla byste mě, prosím, zavést do oddělení Beletrie pro dospělé, písmeno F?“

„Samozřejmě, vlastně je to zrovna tady za rohem.“

Obešli jsme dlouhou řadu regálů a na protější straně našli písmeno F. Celé oddělení bylo prázdné.

„Kde je ten váš přítel?“ zeptala se mě knihovnice, „nikoho tu nevidím.“

„Hned ho uvidíte,“ odpověděl jsem jí s úsměvem. „Určitě tady někde bude. Je to Scott Fitzgerald.“

Došli jsme až do míst, kde autoři knih začínali písmeny FIT, ale Scott tam nebyl. 

„Není tu,“ obrátil jsem se zklamaně na knihovnici.

„Asi jsme ho odnesli do skladu, protože si ho nejspíš nikdo nepůjčoval,“ sdělila mi.

„Tak můj přítel se pozdravu ode mě už nedočkal,“ pronesl jsem smutně.

„Je mi to moc líto. Pojďme na to rychle někam zapomenout.“

Na to jsem nemohl říct ne.

Když se mi to stalo poprvé, nepřikládal jsem tomu žádnou váhu. Zajímal jsem se tenkrát o hru Edwarda Albeeho Všechno je v zahradě a zjistil, že si ji přede mnou ještě nikdo nepůjčil. Edward Albee asi není mezi čtenáři v kurzu.

Do knihovny chodím přibližně jednou týdně. Vždy se nezapomenu zastavit v sekci F, abych pozdravil svého přítele Scotta. Pokaždé najdu všechny jeho romány na stejném místě. Nikdy žádný nechybí. Francis Scott Fitzgerald není mezi čtenáři v kurzu.

Dnes jsem si přinesl k pultu celkem pět knih, mezi nimi i román Normana Mailera Americký sen. 

„Tuhle knížku si už čtyři roky nikdo nepůjčil,“ řekla mi knihovnice, když knihu otevřela. 

„Tomu nerozumím. Takový autor!“ hleděl jsem na ni nevěřícně. Norman Mailer není mezi čtenáři v kurzu. 

„Jo, to víte, dneska jsou ty hodnoty posunutý trochu jinam,“ odpověděla knihovnice.

Šel jsem smutně domů a celou cestu přemýšlel o posouvání hodnot.