(Janě)
Mé pravidelné týdenní návštěvy knihovny jednoho dne skončily. Je to asi jako se vším, co trvá příliš dlouho. Ale když o tom teď tak přemýšlím, myslím, že v tomto případě o žádný stereotyp nebo zevšednění nešlo. Stalo se to v době, kdy jsem byl víc jak půl roku nemocný a nevycházel ze svého domu. Když nemoc skončila a já po dlouhé době zase zavítal do mé oblíbené knihovny, skoro jsem ji nepoznal. Všechno tam bylo nové. Všude teď stály LCD displeje a různé dotykové panely a já neměl tušení, k čemu všechna ta nová technika je. Moc jsem si oddychl, když na informacích seděla sympatická slečna, která mně vše dopodrobna vysvětlila. Nabídla mi dokonce, že mě nově zmodernizovanou knihovnou sama provede. Na to jsem nemohl říct ne.
Procházeli jsme jednotlivými odděleními a já se nechal unášet jejím nádherně sametovým hlasem, když v tom jsem ji zničehonic přerušil.
„Promiňte, rád bych krátce pozdravil svého přítele. Mohla byste mě, prosím, zavést do oddělení Beletrie pro dospělé, písmeno F?“
„Samozřejmě, vlastně je to zrovna tady za rohem.“
Obešli jsme dlouhou řadu regálů a na protější straně našli písmeno F. Celé oddělení bylo prázdné.
„Kde je ten váš přítel?“ zeptala se mě knihovnice, „nikoho tu nevidím.“
„Hned ho uvidíte,“ odpověděl jsem jí s úsměvem. „Určitě tady někde bude. Je to Scott Fitzgerald.“
Došli jsme až do míst, kde autoři knih začínali písmeny FIT, ale Scott tam nebyl.
„Není tu,“ obrátil jsem se zklamaně na knihovnici.
„Asi jsme ho odnesli do skladu, protože si ho nejspíš nikdo nepůjčoval,“ sdělila mi.
„Tak můj přítel se pozdravu ode mě už nedočkal,“ pronesl jsem smutně.
„Je mi to moc líto. Pojďme na to rychle někam zapomenout.“
Na to jsem nemohl říct ne.