Stál jsem na kraji chodníku v místě, kde začínal přechod pro chodce a v duchu počítal, kolikrát bych byl po smrti, kdybych vstoupil do vozovky. Došel jsem k číslu sedm, když přede mnou zastavilo černé auto a dávalo mi přednost.
Za volantem seděla žena. Mohlo ji být kolem pětadvaceti. Měla černé, krátce střižené vlasy, černé sluneční brýle a tričko
s ramínky stejné barvy. Gestem ruky jsem jí dal najevo, že je jednička. Usmála se. Když jsem pak procházel před jejím vozem, mohla z mých úst odečíst slovo děkuji. Mírně pokývala hlavou, což jsem si vyložil jako prosím.
Přešel jsem bezpečně na druhou stranu. Auto se znovu rozjelo. Život zase běžel dál.