Sedí naproti mně, má červený nos a zarudlé oči. Každou druhou minutu zakašle a tu první kýchne. Dívám se na ni a moje agresivita roste. Mám sto chutí na ni zařvat, že když je do prdele nemocná, tak má být doma a necestovat vlakem, kde nakazí dalších x lidí. Nejradši bych ji jednu vrazil, pěstí, přímo mezi oči, ale místo toho jen zírám z okna a myslím na to, co všechno se za tímhle exemplárním příkladem skrývá.
Dělá se mi z té bezohlednosti špatně. Vidím ji dnes všude. Ve školách, firmách, dopravních prostředcích. Vidím všechny ty prskající žáky, učitele, zaměstnance, důchodce, jak roznášejí bacily a je jim to úplně jedno. Kolik lidí kvůli nim zůstane přes Vánoce v postelích, kolika lidem pokazí zaplacenou dovolenou, na kterou šetřily roky. Kolik lidí se sníženou imunitou ohrožují na životě. Dělá se mi z toho všeho špatně.
Kdybych mohl, přestanu úplně chodit mezi lidi a zeširoka se jim vyhnu. Oni budou čím dál bezohlednější a lhostejnější. Vidím před sebou scénu z Čapkovy Bílé nemoci. Tu temnou budoucnost naší civilizace, kdy už nebude žádný doktor Galén, který by nás zachránil, budoucnost, ve které se zahubíme naší vlastní bezohledností.
Teď si asi říkáte, že to zbytečně zveličuji, že to zase tak hrozné není a být nemůže. Já to ale vidím jinak. Proti bezohlednosti se musí bojovat. A to okamžitě.
Vstávám a odcházím z kupé, kolem dívky, která si utíká svůj červený nos, ze kterého se jí začíná spouštět krev.