Věnováno té, která mi tento příběh vyprávěla.
V nočním metru cestovalo jen pár lidí a já si vůbec nevšimla, kdy si ke mně přisedl.
Opilec. A hned se dal se mnou do řeči.
„Slečno, víte, že teď máte na sobě minimálně deset tisíc?“
Zřejmě mě předtím sjel od hlavy k patě a v pár vteřinách ocenil všechny moje náramky, prsteny, hodinky a náhrdelník.
„Vážně?“
„No jo. Ale to byste neměla takhle cestovat.“
„Opravdu?“
„No jo. Já jsem totiž bandita.“
„Bandita?“
„No jo. Já jsem zavraždil chlapa.“
„A jak?“
„No, já mul dal pěstí.“
„Tak to bylo zabití, ne vražda.“
„No jo, ale dostal jsem za to sedm let.“
„Skutečně?“
„No jo, ale odseděl jsem si jen tři a půl. Za slušné chování.“
„Ale vy byste neměla takhle pozdě jezdit metrem.“
„Ale já jinou možnost nemám.“
„Ale máte. Najděte si chlapa, kterej vás bude vozit autem.“