kategorie: Jiné povídky

Ve dvě hodiny odpoledne byl autobus plný žáků vracejících se ze školy. Nastoupil jsem prostředními dveřmi a zamířil do přední části, kde bylo trochu víc místa. Chytl jsem se volné tyče, otevřel knihu a začal číst. Pode mnou naproti sobě seděli dva asi desetiletí kluci a o něčem se spolu bavili. Ten, co seděl blíž ke mně, se zespodu zadíval na obal mé knihy a po chvíli se mě zeptal. 

„Nechcete si sednout?“

Usmál jsem se na něj. Tuto otázku jsem čekal nejdříve za třicet let. 

„Ne, díky,“ odpověděl jsem. Napadlo mě, co asi napadne každého, kdo slyší podobnou větu poprvé. 

To už jsem tak starej, že mě pouští sednout?

Vzápětí jsem si vzpomněl na příhodu, která se mi stala před mnoha lety. Tehdy jsem v tramvaji pouštěl sednout ženu ve středním věku a uvedl ji tím do značných rozpaků. Nenabízel jsem jí to místo proto, že by byla stará, ale proto, že byla starší než já a navíc byla žena.

Role se nyní vyměnily. Teď jsem byl tím starším já. Díval jsem se z okna na ubíhající krajinu a spokojeně se usmíval. Mladí džentlmeni opravdu existují.

Stál jsem před regálem s nápisem „Dnes vráceno“, když jsem ucítil silný zápach a opovržlivý pohled ženy napravo ode mě. Nenamáhal jsem se s přesvědčováním. Stěží by mi uvěřila, že jsem to nebyl já, kdo si tady ulevil. Přešel jsem k protějšímu regálu s písmenem „V“ a začal pátrat po titulech Kurta Vonneguta, když mě napadlo, že bych měl spíš vypátrat, kdo tuhle malou knihovnu takhle zamořil. Zápach byl už i tady.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. V místnosti, ne větší než čtyřicet metrů, jsem byl pouze já, žena, co předtím stála vedle mě a svého pachatele už dávno měla, knihovnice a dvě další ženy v protějším rohu místnosti. Knihovnici jsem vyřadil ze seznamu podezřelých. V době činu byla vzadu ve skladu, kde mi hledala hru Edwarda Albeeho Všechno je v zahradě. Všechno bylo ovšem v knihovně. 

Šel jsem za ní k výpůjčnímu pultu.

„Jste první, kdo si tohle půjčuje,“ sdělila mi. Z toho by Edward asi dvakrát nadšený nebyl, pomyslel jsem si. Tvářil jsem se však spokojeně. Po dlouhé době jsem se zase mohl pořádně nadechnout. Mé nadšení netrvalo dlouho. Zápach tu byl znovu a cítila ho už i knihovnice. Nedala ovšem nic najevo. Byla přesným opakem ženy, jejíž pohled mě provázel stejně dlouho, jako tenhle zápach, a která byla nyní mou hlavní podezřelou v tomhle zvláštním pachovém případu. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikde jsem ji neviděl. Asi se někam vypařila. Poděkoval jsem knihovnici, rozloučil se a společně s Albeem zamířil k východu. 

I když jsem byl blízko, pachatele jsem nevypátral. V případech, jako je tento, to pro mě nebylo zase takovým překvapením.

„Jo, víš, co mně přines?“

„Co?“

„Jestli někde dostaneš koupit pomlázku, tak mi ji kup, abych tady v pondělí mohl vymrskat sestřičky.“

*

Stál jsem na zastávce tramvaje ještě s několika dalšími lidmi a prohlížel si velikonoční výzdobu v květinářství naproti. Mezi výzdobou jsem zahlédl i pletené pomlázky a šel se podívat blíž. Byly jich tam desítky, všelijak zdobené, různých délek a stylů pletení. Na největších, dvoumetrových pomlázkách byla uvázána barevná vajíčka všech velikostí, od slepičí po pštrosí. Výzdoba to byla opravdu krásná. Koupil jsem asi třiceticentimetrovou žílu a vrátil se na zastávku. 

Díval jsem se směrem, kterým měla přijet tramvaj, když jsem uslyšel ránu. Otočil jsem se a uviděl kutálející se vajíčka. Spousta z nich se při tom pádu rozbila. Podíval jsem se po ostatních lidech, co čekali na zastávce. Nikdo se ani nepohnul. Podlezl jsem zábradlí mezi kolejemi a šel ta rozkutálená vajíčka sbírat. Na zemi jsem našel i spoustu suvenýrů, kterými byly pomlázky také ozdobeny. Ty, co zůstaly celé, jsem sesbíral také. Když jsem skončil a zamířil do květinářství, přijela tramvaj. Lidé nastoupili, tramvaj zavřela a odjela. 

Vešel jsem dovnitř. „Spadla vám výzdoba. Posbíral jsem, co se dalo.“ 

„Děkuju vám,“ odpověděla prodavačka.

„Nemáte za co.“ Vyšel jsem ven a za chvíli ji viděl, jak znovu před květinářství aranžuje vajíčka. 

Začal jsem se dívat směrem k tramvaji a zabředl do myšlenek, takže ani nevím, kolik minut uběhlo, než přijela další tramvaj. Nastoupil jsem do ní a odjel do nemocnice.

„Osmnáct. Dopředu a po levé straně“, hlásí stevardka. Muž kývl a pomalu nastupoval. V uličce se na okamžik rozhlédl. Zadní třetina autobusu byla prázdná. Muž zamířil dopředu k sedadlu 18. Přední část byla už téměř obsazena. Tohle nechápal. Proč nemohou při prodávání jízdenek nejprve obsazovat všechna volná dvojsedadla a teprve při větším počtu cestujících doobsadit zbylá místa? Každý se určitě cítí pohodlněji, když má vedle sebe volno a může si tam například odložit své věci. Zvlášť, když je autobus poloprázdný. Když se přiblížil ke svému místu, všiml si, že sedadlo 17 je už obsazeno. Samozřejmě, pomyslel si. Dívka seděla u okna a četla. Až když muž promluvil, vzhlédla. „Sedím vedle vás“, oznámil jí. Dívka se pousmála a dále si ho nevšímala. Muž se po chvíli ohlédl. Vzadu bylo stále volno. 5 minut do odjezdu. Už stejně nikdo nepřijde, řekl si, vstal a dívce oznámil: „Nebudeme se tady zbytečně mačkat, když je vzadu tolik místa. Já si tam jdu sednout,“ pronesl důležitě. Dívka kývla, že rozumí. Muž došel až téměř nakonec, sundal si kabát, uložil si jej do prostoru nad sedadly a uvelebil se na místo u okna, v předposlední řadě. Jak tak seděl, zahlédl z okna přicházející skupinku asi 10 chlapců ve věku kolem 12 let, jak společně nastupují do autobusu. Trochu znejistěl. Pořád je tu dost místa, uklidňoval v duchu sám sebe. Možná se ale přece jen ukvapil a neodhadl situaci. Jeden z chlapců si sedl vedle něho, ostatní se usadili poblíž. Muž se podíval na hodinky. Minuta do odjezdu. „Promiňte pane, ale sedíte na mém místě“, uslyšel náhle a teprve teď si všiml jiného mladíka, který stál nad ním a ukazoval mu svou jízdenku. „Je tu ještě dost místa, tak si sedněte jinam“, odpověděl muž dost nevrle. Mladík vypadal, že je mu to jedno a posadil se na nejbližší volné sedadlo. Teď už určitě nikdo nepřijde, říkal si muž. Stejně už nesedím sám a autobus je téměř plný, tak co. „Mladý pane, tady mám sedět já“, zaslechl najednou před sebou. Starší žena se dožadovala svého místa po mladíkovi. „Kdyby mi ten pán v klobouku neseděl na mém místě, neseděl bych teď já na tom vašem“, okomentoval situaci mladík a hned se zeptal: „Nemůžete si sednout jinam?“

„To teda nemůžu“, odpověděla žena. „Rezervovala jsem si tohle sedadlo, abych byla blízko záchodům. Bývá mi totiž v autobuse občas nevolno.“ Mladík se zvedl a vrátil se zpět k číslu sedadla, které měl na své jízdence. „Asi si budete muset jít sednout na své místo, protože já nemíním být znovu vyhozen někým dalším“, řekl směrem k muži. Muž už nic nenamítal, vstal a viditelně rozladěn se vrátil na své původní sedadlo. Jak ukládal kabát, slečna si ho všimla. Muž se na ni podíval: „Nechápu, proč z toho zasedacího pořádku tady dělaj všichni takovou vědu“, pronesl směrem k ní. Odpovědi se ale nedočkal.

Za pultem v Knihkupectví Franze Kafky celý týden prodával a podepisoval své knížky. Vstoupil jsem dovnitř a okamžitě ho uviděl. Člověk, kterého jsem tolik obdivoval, byl teď jen kousek ode mne. Chvíli jsem vybíral, kterou knížku si koupím, a nakonec se rozhodl pro výběr esejů, které napsal mezi lety 1965 a 2008. Pak jsem si stoupl na konec fronty a pozoroval lidi kolem sebe. Přede mnou stála žena se dvěma dětmi a vyprávěla jim o muži, na kterého čekali a o jeho knihách, které právě držela.

V duchu jsem si připravoval svou řeč, kterou pronesu, až před něj předstoupím. Chtěl bych mu říct, jak moc ho obdivuji, že často poslouchám jeho Zpověď, a další věci, například, jak jsem se poprvé seznámil s jeho dílem. Žena s dětmi se mezitím dostala na řadu. Položila před autora svou hromádku knih.

„To je zákaznice!“ zvolala Markéta Mališová, která stála hned vedle autora, a ten na to zareagoval: „Tak teď jsme vyprodaní. Je tam ještě něco?“ podíval se dozadu a přitom se zasmál.

A pak přišla moje chvíle. Pozdravil jsem, podíval se mu do očí a připravené věty byly rázem pryč. „Rád bych tu knihu věnoval své matce, kdybyste, prosím, mohl…,“ začal jsem ze sebe soukat. Vyslechl jméno, které jsem mu řekl, a napsal své věnování. 

„Děkuji vám, mistře,“ pronesl jsem nesměle a najednou měl pocit, že to jediné slovo nahradilo všechny ty věty, které jsem předtím nebyl schopen vyslovit. 

„Rotmistře,“ odpověděl a přitom se dál díval do knih, které podepisoval lidem za mnou. 

Vyšel jsem ven a ztratil se v okolních ulicích.