„Vezmu si šest kousků, tři špičky a tři štafetky, a už nic nevidím,“ pronesl jsem směrem k dívce v cukrárně.
„Asi je tu moc horko,“ odpověděla a usmála se na mě.
„Spíš je venku moc zima,“ snažil jsem se její zdvořilost trochu vyvážit.
Skládala zákusky na tácek a já se na ni díval.
Chodím do téhle cukrárny pravidelně, ale ji jsem tady ještě nikdy neviděl.
„Devadesát korun,“ řekla po chvíli a položila zabalené zákusky na pult.
Zaplatil jsem a znovu se podíval na všechny ty dobroty, co tu měli. Říkal jsem si, že to nechám plavat, ale přece jen mi to nedalo a znovu jsem přistoupil k pultu.
„Velmi se omlouvám,“ promluvil jsem k dívce, „ale domnívám se, že jste se ošidila. Mně to vychází na devadesát šest, nikoliv devadesát. A tak bych to rád napravil,“ dodal jsem ještě a podal jí desetikorunu.
„Já se ošidila?“ odpověděla nevěřícně a chystala se to začít přepočítávat.
„Nechte to být,“ zastavil jsem ji.
Podívala se mi dlouze do očí a já měl najednou pocit, že to od začátku věděla a že jsem to já, kdo to celé nepochopil.