Stojí nenápadně v šeru chodby, drží se trochu při zdi a neustále si něco pobrukuje. Když si ho změříte pohledem, zjistíte, že je vysoký přes sto osmdesát centimetrů a váží téměř tři sta kilo. Váš respekt si však získá nejen svou velikostí, ale i tím, co skrývá uvnitř. Nevím, jestli má jméno, a tak jsem mu začal říkat Mat.
Vždy, když jdu kolem, se u něho na okamžik zastavím a chvíli hledím do jeho nitra. A potom s ním prohodím pár slov. Je to trochu specifický druh komunikace prostřednictvím mincí, tlačítek a jeho obří kapsy, ale myslím, že můžu za nás za oba prohlásit, že se při tom rozhovoru ani trochu nenudíme.
Mat, náš automat na cukrovinky a chlazené nápoje mě vždycky překvapí něčím novým, čeho jsem si předtím nevšiml a tak od něj jen málokdy odcházím s prázdnou.
Je to zvláštní, ale při odchodu mě vždycky napadá jedna a ta samá myšlenka. Co kdybych to v té jeho kapse nechal? Pro toho, kdo přijde po mně. Udělal bych mu nebo jí třeba radost a určitě by to pobavilo i Mata, až by viděl tu překvapenou tvář plnou údivu.
*
Dnes jsem opět zašel k Matovi a vybral si svou oblíbenou tyčinku. Mat se tvářil spokojeně, když dopadla do jeho kapsy, ale současně jako by tušil, co chci udělat. Podíval jsem se na něj, usmál se a pak v tichosti odešel.