Ukázal jsem mu jízdenku a myslel, že tím to skončilo, ale mýlil jsem se.
Muž pokračoval dál rozjetou tramvají a zastavil se u slečny, sedící asi deset metrů ode mne.
„Já tu smsku odeslala, ale jízdenka mi nepřišla.“
Přesně jsem věděl, co bude následovat. Nemilosrdnost revizora, který vidí jen to jediné – výdělek, který ho čeká z tohoto úlovku.
Nesnáším lhostejnost a tak jsem k nim přistoupil.
„Pane, nechte to být, ta slečna jede se mnou zdarma na můj roční kupón.“
Ani se na mě nepodíval. „To musíte hlásit předem, pane, takhle to nefunguje.“
Pousmál jsem se. Co jsem čekal jiného?
„Když platím skoro pět tisíc za roční jízdenku, tak byste mohl projevit trochu vstřícnosti,“ pokusil jsem se o něco, co stejně nemělo šanci na úspěch.
„Pane, tohle se nahrává.“
„No tak tu nahrávku smažete.“
Nereagoval.
Zkusil jsem to ještě jednou. „Kolik lidí by udělalo to, co já?“ zeptal jsem se ho.
„To, co vy, by neudělal nikdo,“ odpověděl okamžitě.
„Tak to vidíte, “ dodal jsem ještě, vrátil se na původní místo a na příští zastávce vystoupil.
*
Stál jsem v davu a snažil se na to nemyslet. Ale moc mi to nešlo. Neuběhlo ještě ani deset minut od chvíle, kdy jsem vystoupil z tramvaje.
A v tom jsem ji uviděl. Procházela kolem mě a s někým telefonovala.
„Promiňte, ale víc jsem nedokázal,“ promluvil jsem na ni.
Vůbec se ke mně neotočila. Jen dál pokračovala davem s telefonem u ucha.