„Dobrý den, ráda bych zaplatila registrační poplatek na příští rok,“ promluvila jsem na knihovnici a podávala jí svou průkazku.
„No, buď mi dáte devadesát korun, nebo mi napíšete básničku,“ odpověděla knihovnice.
„Prosím?“ Měla jsem pocit, že jsem špatně rozuměla.
„To není vtip,“ pokračovala knihovnice. „Knihovna oslavuje devadesáté páté výročí od svého založení a připravila pro čtenáře tuto akci. Takže mi buď dáte devadesát korun nebo básničku.“
„Nevím, jestli to dokážu,“ odpověděla jsem rozpačitě.
„Ale zkuste to. Tady máte seznam slov, ze kterých si vyberte pět a ty v básničce použijte.“
„Takhle narychlo…,“ stále jsem váhala.
„Vždyť máte dost času. Tady se posaďte a nikam nespěchejte.“
Vybrala jsem si tedy pět slov, posadila se k jednomu ze stolků a začala tvořit své básnické dílo.
Po chvíli jsem svůj text ukázala knihovnici.
Knihovnice se začetla do mých čtyř řádků a podívala se na mě.
„Ale to se zrovna moc nerýmuje, že?“ zhodnotila stručně mou práci.
„Zkuste to ještě jednou,“ dodala a vrátila mi list papíru.
Bylo mi jasné, že na to tentokrát musím jít úplně jinak.
Podívala jsem se znovu na nabízená slova a vybrala z nich ta, která se aspoň trochu rýmovala.
Po pár minutách jsem nesla knihovnici svůj druhý pokus.
„No vidíte, že jste to dokázala,“ pronesla nadšeně knihovnice a usmála se na mě.
Pak si zapsala číslo mé průkazky a prodloužila mi registraci o další rok.