Od autora: Jaroslav Mašek

Všiml jsem si, jak si přišla sednout blíž, asi dva stoly od místa, kde jsem stál. Vypadala, že sbírá odvahu. Po chvíli jsem ji viděl v hovoru se spolužačkami a najednou stála u mě. 

„Pane profesore, nechcete dort? Já mám dneska narozeniny.“ 

Zůstal jsem stát pln úžasu. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. 

„To vám přeji všechno nejlepší,“ potřásl jsem jí pravicí. 

„A dám si určitě moc rád.“ 

„To pekla tady Bára,“ prozradila mi. To už jsme stáli u zbylých dívek. 

„Vypadá skvěle,“ řekl jsem, protože tak opravdu vypadal. 

Donesl jsem si velký talíř, jako bych tím chtěl říct: „dejte mi pořádný kus“. Pak jsem to ale slovně uvedl na pravou míru. 

„A kolik ti je,“ zeptala se moje kolegyně, která teď stála vedle nás. 

„Osmnáct,“ odpověděla. „Já jsem nejstarší z naší třídy.“ 

Uvědomil jsem si, že mě vůbec nenapadlo ptát se jí na věk. 

Nějak v podvědomí mám totiž zakódováno, že se ženy na věk ptát nikdy nemám. 

Také jsem rád, že jsem svou gratulaci nezačal trapnou větou 

„Tak vám přeji všechno nejlepší k patnáctinám.“ 

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc docházím k závěru, že ubírat věk během přání k narozeninám je stejně nevhodné u oslavenkyně v osmnácti, jako v padesáti. 

Po chvíli jsem nabyl dojmu, že bych se měl asi vytratit. Popřál jsem jí hezkou oslavu a odešel. 

A dort? Ten nebyl jen skvělý, byla to pohádka, fantazie. 

Řekl jsem to Báře. To jsem si zkrátka nemohl nechat pro sebe.

Vracím se zpátky do školy. Do uzavření volebních místností stále zbývá asi hodina. Začíná znovu pršet. Podívám se na oblohu. Na východě je černo. Bouřka, která byla před pár hodinami tady, teď řádí někde sto kilometrů dál. Když procházím vrátnicí, všimnu si české a unijní vlajky, jak jsou rozloženy na kulatých stolech v prostoru školní kavárny. První, co mě napadne, že se možná během silného krupobití utrhly nebo jinak poničily a pan školník je sem zatím dočasně uložil. V tom ho vidím jít proti mně.

„Ty vlajky musely pěkně zmoknout během té průtrže,“ snažím se nepřímo zjistit, proč jsou tady a ne na stožárech před školou. „Ale, volali policajti, že je máme na noc sundat.“ „Proč? Aby je někdo neukradl?“ „No, asi,“ odpovídá a odchází. Znovu se na obě vlajky podívám a sám sebe se ptám, co je to za zemi, když se v ní musí na noc schovávat její vlastní vlajka.

Probudil ho zvuk deště zlehka bubnujícího na okno. Chvíli jen tak ležel a poslouchal tekoucí proud vody, když v tom si uvědomil, že venku neprší. Zvuk vycházel z bytu nad ním. Někdo napouštěl vanu. Podíval se na hodinky. Bylo pár minut po půlnoci. Otočil se na bok, poslouchal vodu naplno proudící z kohoutku a přemýšlel, jak asi dlouho bude téct. Voda, kterou zaplatí, i když ji jen slyší. 

V domě není možné instalovat měřiče, a tak se voda rozpočítává mezi všechny nájemníky. Přestože on vodou šetří, každý rok za ni doplácí několik tisíc.

Zdálo se mu to jako věčnost. Znovu se podíval na hodinky. 

Od chvíle, kdy se probudil, uběhlo skoro patnáct minut, ale voda o patro výš ještě pořád tekla. Měl sto chutí vstát a jít se nahoru zeptat, jestli je opravdu nutné napouštět plnou vanu. 

Najednou nastalo ticho.

Když se znovu probudil, tekla voda ve vedlejším bytě. Bylo půl sedmé. Po deseti minutách se zastavila. 

Soused má možná menší vanu, napadlo ho.

Stáli jsme na zastávce a vyhlíželi městský, vyhlídkový autobus, který směřoval do našeho hotelu. Kromě nás tam čekala ještě menší žena černé pleti a s ní malý, asi šestiletý kluk. Po chvíli na nás promluvila.

„Mluvíte anglicky?“ zeptala se. 

„Ano,“ odpověděl jsem. 

„Odkud jste?“ chtěla vědět. 

„Z České republiky.“ 

„Ááá, Repúblika Checa,“ usmála se. 

Okamžitě na to zvážněla. 

„Prosím vás, nechci po vás pesa, ale nekoupili jste náhodou v obchodě mléko? Potřebuju pro svého syna.“

Omluvně jsem zavrtěl hlavou. 

„Tak se nezlobte,“ řekla a stoupla si stranou. 

Přemýšlel jsem, jestli se mám do toho supermarketu vrátit a to mléko jí koupit. 

Mezi tím přijel autobus, do kterého se synem nastoupili a odjeli. 

Podíval jsem se na svou matku, která stále vedle mě. Měla slzy v očích. 

„Je mi tady těch Kubánců tak líto, že nemůžou svým dětem koupit mlíko, když jim to na příděl dojde,“ řekla tiše a utírala si oči. 

A pak jsme tam spolu mlčky stáli a nebylo nám do řeči.

Odemykal jsem hlavní vchod, když v tom jsem si všiml malého, asi sedmiletého cikánského kluka, jak běží, jako o život, směrem ke mně. První, co mě napadlo, že asi nemá klíče a tak jsem na něj počkal a podržel mu dveře.

„Pane, můžete mi, prosím, zmáčknout ten zvonek nahoře? Já tam nedosáhnu.“ „Na který?“ zeptal jsme se. „Tam na nahoře, Suttor,“ ukazoval na horní zvonek. Dvakrát jsem zazvonil. „To stačí, děkuji vám.“ „Prosím,“ odpověděl jsem a vešel do domu.

(věnováno dívce z Café Mezzanine)

Vyjel jsem o dvacet minut dřív, abych se stihl stavit v květinářství a koupit jí kytku. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že bych tam neměl chodit jen tak a kytka mi připadala nejvhodnější. Neviděli jsme se asi rok a půl. Možná to ale nebyla nejlepší volba. Nejde přece o žádné rande, jen o setkání dvou kamarádů.V květinářství, se kterým jsem počítal, měli zavřeno. Ve druhém taky. Třeba je to tak dobře, napadlo mě. Kytka by ji mohla uvést do rozpaků.Do kavárny jsem dorazil deset minut před sedmou, vešel dovnitř a zjistil, že tam ještě není. Vyšel jsem ven, což zrovna moc slušné nebylo. Ale říkal jsem si, že udělám líp, když počkám venku. Nakonec tuto kavárnu navrhla ona a třeba by se jí nelíbilo místo, kam bych si sedl. Bude lepší nechat tuto volbu na ní.Když na někoho čekáte, napadají vás různé věci a scénáře. První, co mi proběhlo hlavou, byl dobrý pocit z toho, že to není naopak. Totiž, že čekám já a ne ona. Nejhorší, co můžete udělat, je nechat ženu čekat.Možná jí do toho něco vlezlo. Nebo zapomněla. Myslel jsem na to, co odpovím, až se mě zeptá, jak dlouho tady čekám. Mám po dvaceti minutách čekání odpovědět, že jenom chvíli nebo raději přiznat, že půl hodiny. Asi zůstanu džentlmenem. Uvědomil jsem si, že vůbec nevím, jak se má člověk zachovat, když vstoupí do kavárny a osoba, se kterou zde má schůzku, tu ještě není. Budu si muset projít knihy Ladislava Špačka o etiketě a pokusit se v nich najít odpověď.Je zajímavé, jak rozdílně ubíhá čas, když na někoho čekáte a když jdete pozdě. Po dalších pěti minutách čekání jsem se smířil s tím, že si tentokrát dám kávu sám. Vešel jsem znovu dovnitř. Místo druhého pozdravu jsem se na dívky za barem jen usmál a zamířil k volnému stolu v rohu místnosti, pověsil kabát na věšák a usadil se do křesla. Po chvíli jsem zahlédl, jak se ke mně blíží a už z dálky se usmívá.„Dobrý večer. Co si dáte?“ zeptala se mě.„Dobrý večer. Dal bych si kávu, ale nevím, jakou. Jediné, co vím, je, že chci něco většího, než Picollo.“„Picollo neexistuje,“ odpověděla a znovu se usmála.„Aha,“ usmál jsme se taky. „Tak něco většího,“ snažil jsem se zachránit situaci.Popsala mi všechny velikosti káv, které měli.„Tu největší asi ne. Ta by mě porazila.“Opět se zasmála. „Tak tedy Lungo?“Přikývl jsem.„A budete chtít mléko?“Chtěl jsem ho.„A proč vlastně neexistuje Picollo?“ zeptal jsem se jí.Vysvětlila mi, že malé kávě se správně říká Espresso Italiano.„A máme tam teď novinku. S dýňovou příchutí. Nezkusíte to?“Možná neřekla „s dýňovou příchutí“. Jisté bylo, že bych si dal cokoliv, co by mi nabídla.„Zkusím to,“ odpověděl jsem. Naposledy se usmála a odešla.Usmívala se tím vzácně upřímným a milým způsobem, o kterém jste si okamžitě mysleli, že patří pouze vám, až do chvíle, než jste zjistili, že se takto usmívá i na ostatní.Když mi po chvíli donesla zákusek, v první chvíli jsem si myslel, že se spletla. Měl jsem za to, že má jít o nějakou příchuť kávy.„Káva bude za okamžik,“ dodala. Vypadalo to, že ten zákusek je opravdu pro mě, pomyslel jsem si. Snažil jsem se maskovat svůj údiv nad tím, co mi donesla. Usmál jsem se na ni.Když po chvíli přede mne postavila tác s kávou a já nahlédl do šálku, bylo tam kávy jen na dně. Vedle šálku stál malinký nerez džbáneček s mlékem a vedle něj o něco větší, porcelánový, s horkou vodou. Chvíli jsem dumal nad tím, kolik vody a kolik mléka si mám do té trochy kávy nalít a došel k závěru, že to asi bude záležet na tom, jak silnou kávu chci mít.Znovu se objevila a zeptala se mně, jaký byl zákusek.„Byla to pohádka, díky,“ odpověděl jsem.Potěšilo ji to. Měl jsem v úmyslu zeptat se na to množství vody, ale vzpomněl jsem si na přísloví o mlčení a raději neřekl nic.Zatím, co jsem čekal, až se znovu objeví, napadlo mě, že bych o ní mohl něco napsat. Třeba nějakou povídku. Chvíli jsem o tom uvažoval.„Co káva?“ vytrhla mě z přemýšlení.„Byla opravdu skvělá, děkuji vám.“„Dáte si ještě něco?“Chtěl jsem říct, že bych si to všechno dal ještě jednou. Ale na tuhle odpověď jsem se nezmohl.„Asi zaplatím.“Usmála se, ani nevím pokolikáté, a já zalitoval, že jsem tu větu neřekl.Když jsem odcházel, naposledy jsme se na sebe usmáli. Nakonec to nebyl vůbec špatný večer. Během cesty večerním městem jsem přemýšlel, jestli se tam nemám vrátit. Dal jsem ruce do kapes, abych si je trochu zahřál a nahmatal účet, který jsem před chvílí zaplatil. Četl jsem si ten lístek a uvažoval o tom, jaké by to bylo, kdyby mi na zadní straně nechala vzkaz. Otočil jsem lístek a tam stálo:Přijďte k nám zase.

(pokračování příběhu Cestování se Student Agency (po 10 letech)) 

Nedalo mi to a rozjel jsem se k hotelu Grand v Brně, k předprodeji jízdenek Student Agency, abych se tam na ztracenou tašku zeptal. „Prosím Vás, včera jsem jel v 15 hodin autobusem z Prahy, linkou do Budapešti, vystoupil tady v Brně a zapomněl v autobusu tašku. Nevíte, kde je ten autobus teď?“ zeptal jsem se muže v okýnku. Muž se podíval na displej před sebou a potom zpátky na mě.„Ten autobus vyjel v 9:30 z Budapešti a za patnáct minut bude tady. Má číslo 95. Zeptejte se řidiče.“Poděkoval jsem mu a říkal si, jaké to mám ale štěstí, že jsem zrovna teď tady. Během čekání jsem mimo jiné přemýšlel, proč mi informaci o tom, kdy se autobus vrací a bude v Brně, neřekli oba operátoři na infolince. Asi proto, že jsem se jich na to neptal.Když autobus zastavil a řidič otevřel dveře, promluvil jsem na něj.„Dobrý den, promiňte, já jsem s vámi jel včera z Prahy v 15 hodin a …“„To je ta kabela?“ zeptal se, aniž bych to stačil dopovědět.„Ano,“ odpověděl jsem.Řidič na to otevřel úložný prostor a tam, stranou od ostatních zavazadel, stála moje taška.„Už jsem si říkal, co s ní.“„Děkuju vám, “ řekl jsem. A to děkuju jsem potom ještě nejmíň třikrát zopakoval.Usmál se na mě a odešel k zavazadlům ostatních cestujících.

Seděl jsem na sedadle 10, žlutého autobusu na trase z Prahy do Budapešti. Všechno kolem nás se otřásalo a nadskakovalo, jako je tomu pokaždé, když cestuji posilovým spojem Student Agency a ne tím hlavním. Slečna nám rozdala sluchátka, ale film neběžel, obrazovka před námi se nejprve chvíli třepala a poté zhasla úplně. Zavřel jsem oči. Už jsem si zvykl, že v posilových spojích video nefunguje nebo se na něj nedá, kvůli kvalitě obrazu, dívat. Posilové spoje nejsou ve stylu „Fun & Relax“, přesto je cena jízdenky stejná. A dokonce i tam se občas film zasekává nebo zastaví úplně a dál už přehrát nejde. 

„Pane, dáte si nějaký studený nápoj? Bohužel automat na teplé nápoje nefunguje,“ uslyšel jsem stevardku a otevřel oči. Zavrtěl jsem hlavou a odpověděl, že je to v pořádku. Bylo mi jí trochu líto, že se už podruhé musí omlouvat, tentokrát kvůli automatu. Nemohla za to. Pán u okna mě po chvíli požádal, abych ho pustil, že si musí vzít bundu, protože je mu hrozná zima. „Zdá se, že tady nefunguje nic,“ prohodil znechuceně.  

Všiml jsem si ženy přes uličku, jak je celá zabalená do deky a za sebou uslyšel jinou cestující, jak prosí stevardku, zdali by nemohl řidič zatopit. Když si můj soused oblékl bundu a znovu jsme se usadili, říkal jsem si, že ji za chvíli bude vysvlékat a že já to tu chvíli už vydržím. Podíval jsem se na teploměr nad námi. Venkovní teplota ukazovala 14 stupňů. 

Znovu jsem zavřel oči. Vzpomněl jsme si na dobu před deseti lety. Tehdy jsem v prosinci seděl v zimní bundě, čepici a rukavicích v autobusu na trase z Brna do Prahy a byla mi zima, protože ten autobus netopil. Byl firmy Čebus, od které jsme zanedlouho odešli právě ke Student Agency.  

Po půlhodině jízdy jsem pochopil, že jsem se mýlil. V našem autobusu byla pořád stejná zima, která pak vydržela až do Brna, kde jsem vystoupil a v ne zrovna nejlepší náladě okamžitě zamířil domů, abych tam s hrůzou zjistil, že jsem v autobusu nechal velkou cestovní tašku. V tu chvíli byl už autobus v Bratislavě a pokračoval dál do Budapešti. Zavolal jsem okamžitě na infolinku Student Agency, kde mi mladý muž sdělil, že do autobusu zavolá a abych já zavolal znovu další den pro informaci, kde bude má taška uložena. * Zavolal jsem tam. Taška se nikde nenašla. Ale mám si prý ještě zavolat v pondělí, až budou v kanceláři všichni.

„Prší už?“ 

„Obávám se, že ne,“ odpověděl jsem. „Ale v noci to určitě přijde.“ 

„To je škoda. Já se těšila, že až půjdu z práce domů, bude venku lepší vzduch.“ 

„Asi ne,“ neskrýval jsem, že bych si přál totéž. 

Když jsem posbíral nákup, naposledy jsem se na ni podíval.

„Tak já ho jdu přivolat.“ 

Usmála se: „Tak dobře.“

Seděl jsem v Café Florian na Náměstí svatého Marka v Benátkách a pozoroval manžele Landauerovi, jak u protějšího stolu debatují s Rainerem von Abtem nad plánem jejich nového domu.

Tramvaj prudce zabrzdila a já se na okamžik vrátil zpátky do reality. To už jsme dojeli až sem? Je neuvěřitelné, jak při čtení knihy Simona Mawera Skleněný pokoj plyne čas.

Šikmo přes uličku jsem si všiml neznámé ženy. Zdálo se, že mě už nějakou dobu pozoruje. Když jsem se na ni podíval, usmála se.

„Je to nádhera, co?“ pronesla krátce.

„To je,“ odpověděl jsem.

Žena vstala a zamířila ke dveřím. 

Ještě chvíli jsem zůstal myšlenkami v přítomnosti. Jen čtyři kilometry od tohoto místa stojí vila, jejíž koncept má za několik týdnů teprve vzniknout.

Je to nádhera číst tento román v tomto městě a navíc tu potkat někoho, kdo ho četl také.

_______________

Poznámka autora:

Tento text není recenzí ani reklamou, což je možná škoda.