(věnováno dívce z Café Mezzanine)
Vyjel jsem o dvacet minut dřív, abych se stihl stavit v květinářství a koupit jí kytku. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že bych tam neměl chodit jen tak a kytka mi připadala nejvhodnější. Neviděli jsme se asi rok a půl. Možná to ale nebyla nejlepší volba. Nejde přece o žádné rande, jen o setkání dvou kamarádů.V květinářství, se kterým jsem počítal, měli zavřeno. Ve druhém taky. Třeba je to tak dobře, napadlo mě. Kytka by ji mohla uvést do rozpaků.Do kavárny jsem dorazil deset minut před sedmou, vešel dovnitř a zjistil, že tam ještě není. Vyšel jsem ven, což zrovna moc slušné nebylo. Ale říkal jsem si, že udělám líp, když počkám venku. Nakonec tuto kavárnu navrhla ona a třeba by se jí nelíbilo místo, kam bych si sedl. Bude lepší nechat tuto volbu na ní.Když na někoho čekáte, napadají vás různé věci a scénáře. První, co mi proběhlo hlavou, byl dobrý pocit z toho, že to není naopak. Totiž, že čekám já a ne ona. Nejhorší, co můžete udělat, je nechat ženu čekat.Možná jí do toho něco vlezlo. Nebo zapomněla. Myslel jsem na to, co odpovím, až se mě zeptá, jak dlouho tady čekám. Mám po dvaceti minutách čekání odpovědět, že jenom chvíli nebo raději přiznat, že půl hodiny. Asi zůstanu džentlmenem. Uvědomil jsem si, že vůbec nevím, jak se má člověk zachovat, když vstoupí do kavárny a osoba, se kterou zde má schůzku, tu ještě není. Budu si muset projít knihy Ladislava Špačka o etiketě a pokusit se v nich najít odpověď.Je zajímavé, jak rozdílně ubíhá čas, když na někoho čekáte a když jdete pozdě. Po dalších pěti minutách čekání jsem se smířil s tím, že si tentokrát dám kávu sám. Vešel jsem znovu dovnitř. Místo druhého pozdravu jsem se na dívky za barem jen usmál a zamířil k volnému stolu v rohu místnosti, pověsil kabát na věšák a usadil se do křesla. Po chvíli jsem zahlédl, jak se ke mně blíží a už z dálky se usmívá.„Dobrý večer. Co si dáte?“ zeptala se mě.„Dobrý večer. Dal bych si kávu, ale nevím, jakou. Jediné, co vím, je, že chci něco většího, než Picollo.“„Picollo neexistuje,“ odpověděla a znovu se usmála.„Aha,“ usmál jsme se taky. „Tak něco většího,“ snažil jsem se zachránit situaci.Popsala mi všechny velikosti káv, které měli.„Tu největší asi ne. Ta by mě porazila.“Opět se zasmála. „Tak tedy Lungo?“Přikývl jsem.„A budete chtít mléko?“Chtěl jsem ho.„A proč vlastně neexistuje Picollo?“ zeptal jsem se jí.Vysvětlila mi, že malé kávě se správně říká Espresso Italiano.„A máme tam teď novinku. S dýňovou příchutí. Nezkusíte to?“Možná neřekla „s dýňovou příchutí“. Jisté bylo, že bych si dal cokoliv, co by mi nabídla.„Zkusím to,“ odpověděl jsem. Naposledy se usmála a odešla.Usmívala se tím vzácně upřímným a milým způsobem, o kterém jste si okamžitě mysleli, že patří pouze vám, až do chvíle, než jste zjistili, že se takto usmívá i na ostatní.Když mi po chvíli donesla zákusek, v první chvíli jsem si myslel, že se spletla. Měl jsem za to, že má jít o nějakou příchuť kávy.„Káva bude za okamžik,“ dodala. Vypadalo to, že ten zákusek je opravdu pro mě, pomyslel jsem si. Snažil jsem se maskovat svůj údiv nad tím, co mi donesla. Usmál jsem se na ni.Když po chvíli přede mne postavila tác s kávou a já nahlédl do šálku, bylo tam kávy jen na dně. Vedle šálku stál malinký nerez džbáneček s mlékem a vedle něj o něco větší, porcelánový, s horkou vodou. Chvíli jsem dumal nad tím, kolik vody a kolik mléka si mám do té trochy kávy nalít a došel k závěru, že to asi bude záležet na tom, jak silnou kávu chci mít.Znovu se objevila a zeptala se mně, jaký byl zákusek.„Byla to pohádka, díky,“ odpověděl jsem.Potěšilo ji to. Měl jsem v úmyslu zeptat se na to množství vody, ale vzpomněl jsem si na přísloví o mlčení a raději neřekl nic.Zatím, co jsem čekal, až se znovu objeví, napadlo mě, že bych o ní mohl něco napsat. Třeba nějakou povídku. Chvíli jsem o tom uvažoval.„Co káva?“ vytrhla mě z přemýšlení.„Byla opravdu skvělá, děkuji vám.“„Dáte si ještě něco?“Chtěl jsem říct, že bych si to všechno dal ještě jednou. Ale na tuhle odpověď jsem se nezmohl.„Asi zaplatím.“Usmála se, ani nevím pokolikáté, a já zalitoval, že jsem tu větu neřekl.Když jsem odcházel, naposledy jsme se na sebe usmáli. Nakonec to nebyl vůbec špatný večer. Během cesty večerním městem jsem přemýšlel, jestli se tam nemám vrátit. Dal jsem ruce do kapes, abych si je trochu zahřál a nahmatal účet, který jsem před chvílí zaplatil. Četl jsem si ten lístek a uvažoval o tom, jaké by to bylo, kdyby mi na zadní straně nechala vzkaz. Otočil jsem lístek a tam stálo:Přijďte k nám zase.