Sáhl jsem do kapsy pro klíče od bytu, ale ta byla prázdná. A v tom jsem si uvědomil, že jsou v tašce, která zůstala v restauraci, kde před necelou hodinou zavřeli a odkud jsme před ještě delší dobou odešli. Blesklo mi hlavou, co všechno v ní kromě těch klíčů bylo: notebook, další dvoje klíče, různé přístupové karty, papíry s poznámkami a určitě další věci. Vzal jsem telefon, rychle našel číslo a zavolal tam.
V restauraci to nikdo nebral. Zavolal jsem ještě několikrát, ale marně. Nezbývalo, než počkat do rána a zatím si nechat zdát o všech možných scénářích. V půl sedmé jsem zavolal znovu, ale bez úspěchu. Zjistil jsem, že otevírají v osm a hned se tam rozjel. Před půl osmou jsem to naposledy zkusil. Okamžitě jsem poznal ten příjemný hlas z předešlého večera.Rychle jsem na ni vychrlil kdo jsem a co se mi stalo. „Máte ten notebook tady. Můžete se pro něj zastavit, kdykoliv budete chtít,“ odpověděla a já naráz pocítil obrovskou úlevu. Když mi předávala brašnu, řekl jsem jí, že mi zachránila život. Usmála se. „Tady lidi zapomněli tolik věcí, telefony, peněženky,“ pronesla a vypadalo to, že už zachránila hodně životů. Vždycky jsem snil o restauraci nebo kavárně, kde se nic neztrácí. O místě, kde můžete zapomenout své věci a nikdo vám je nevezme, ani zaměstnanci, ani hosté. A teď jsem konečně takové místo našel.
Slíbil jsem jí, že o tom budu všude vyprávět.
„To budeme moc rádi,“ řekla a znovu se usmála.