Když na Florenci vycházím po schodech z metra a před sebou vidím ženy a dívky vlečící těžké kufry, pokaždé mě napadají stejné otázky. Neurazím je, když jim nabídnu pomoc? A nebudou se bát, že jde o obtěžování?
Jakmile je ovšem jejich zavazadlo větší, než ony, risknu to. Často ale vzápětí potřebuji pomoc sám, protože s tím kufrem sotva pohnu.
A tak začnu dělat všechno možné, aby to na mně nepoznaly. Marně.Přestože se mému zápasení nesmějí a zachovávají etiketu, nakonec jim to usnadním.
„To jsem asi trochu přecenil síly,“ přiznávám barvu. Usmějí se a někdy mi dokonce nabídnou pomoc. A tak se postupně střídáme, až konečně ten obrovský loďák vytáhneme nahoru.
Poděkují mně a já poděkuji jim. Pak jim ještě popřeji pěkný den, otočím se a zamířím do posilovny.