Poprvé jsem Ondru potkal na základní škole, kde jsem absolvoval svou pedagogickou praxi. A už tam jsem poznal, že nemá jen duši, ale má také srdce.
Bylo to po hodině, ve které mně přistála papírová vlaštovka na hlavě. Tehdy, když všichni odešli, za mnou Ondra přišel a omlouval se za tu vlaštovku, že to tak nemyslel. Mávl jsem nad tím rukou. Problém totiž nebyl v něm, ale v organizaci té hodiny.
Po roce jsme se znovu potkali, když jsem poprvé vstoupil s ředitelkou gymnázia, kam jsem měl zanedlouho nastoupit, do náhodně vybrané hodiny počítačových technologií, abych viděl vybavení tamní učebny.
„Jééé, dobrý den pane učiteli,“ zavolal na mě z první lavice Ondra.
„Jééé, dobrý den Ondro, to je ale náhoda,“ odpověděl jsem překvapeně.
„Vy se znáte?“ podivila se ředitelka a kroutila hlavou.
Přesně tento okamžik Ondra znovu zmínil, když se za mnou přišel rozloučit po právě absolvované maturitě.
„Na to do smrti nezapomenu, jak se ředitelka divila, že se známe,“ vzpomínal Ondra.
Řekl jsem mu, že ani já ne.
Bavili jsme se pak ještě chvíli o tom, jaké má plány a kam se dál chystá.
Popřál jsem mu hodně štěstí.
Kdo ví, třeba se ještě někdy potkáme.