„Pane profesore, my bychom vás rády pozvaly na náš maturitní večírek,“ zastavila mě na schodech Anička se spolužačkami.
„A tady máte kytičku, za to, jak jste nás učit. Třeba programování želvičky.“
„To byla pěkná blbost, ale všichni si ji pamatují nejvíc,“ odpověděl jsem a nebyl daleko od pravdy.
„Moc jste mě potěšily, děkuju,“ stačil jsem ještě dodat.
„No to chce pusu,“ vložil se do toho kolega, který mě před chvílí na schodech zastavil a teď náš rozhovor vyslechl.
Kdyby se právě volila nejtrapnější situace tohoto roku, tahle by se určitě umístila na bedně. Zatímco Anička se smála a s ní i ostatní studentky, můj úsměv byl spíše strojený.
„To snad radši ne,“ odpověděl jsem. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.
Byla to přesně ta chvíle, kdy ať řeknete nebo uděláte cokoliv, vyzní to vždycky trapně. V duchu jsem děkoval kolegovi, kam mě to dostal.
„Tak ale přijdete na ten večírek?“ chtěla vědět Anička.
Ubezpečil jsem ji, že když to jen trochu půjde, přijdu. Na líbání se mnou ale určitě nedojde. Tohle jsem jí už ale neřekl.