Povídky

Představoval jsem si, jak napíšu další z řady vzdělávacích článků v klidném prostředí Lark Café, kde určitě touhle dobou nikdo nebude. Přesně to jsem si myslel. Snil jsem o křesílkách v rohu místnosti, kde se ponořím do svého textu a na okamžik na všechno ostatní zapomenu.

celá povídka V Lark Café→

Nad tmavým displejem stálo: Pro pořadové číslo stiskněte tlačítko.

Tlačítko jsem nikde neviděl, byl tam jen ten černý displej.

Stiskl jsem ho a ze zařízení vyjelo číslo 103. Chvíli jsem si ho prohlížel.

“Podnikáte?” oslovila mě žena, která vypadala jako tamní zaměstnankyně.

“Ne,” odpověděl jsem.

“Tak pojďte za mnou,” dodala a usadila se za nejbližším terminálem.

Sedl jsem si proti ní a čekal, až mě vyzve nějakou tou otázkou typu: co pro vás mohu udělat?

Místo otázky vzala do ruky svůj telefon a začala na něm něco psát.

‘Zdá se mi to nebo ne?’ ptal jsem se v duchu sám sebe. Asi si přes telefon jen ověřuje své přihlašovací údaje, ujišťoval jsem sám sebe.

Žena psala dál a já najednou věděl, že se mi to nezdá. Psala si s někým v Messengeru a nevypadalo to, že toho jen tak nechá.

“Promiňte, ale já odcházím. Klidně si piště dál a nenechte se rušit. Nebo… víte co? Zavolejte mi vašeho nadřízenéno. S takovouhle drzostí a bezohledností jsem se ještě nesetkal!” To už jsem skoro řval.

Žena na mě zírala a vypadala, že vůbec nerozumí, proti čemu se tak ohrazuji.

“Vaše telefonní číslo?” probudila mě rázem ze zamyšlení.

Řekl jsem jí ho.

Vyhledala si mě v systému a přitom neustále pokukovala po Messengeru na právě probíhající komunikaci.

“Vaše číslo účtu?” zeptala se po chvíli.

Řekl jsem jí ho.

Vložila jej do systému a mezitím třikrát zkontrolovala Messenger.

“Pořád tu na vás čeká tablet za šest korun,” zvedla oči od displeje.

“Tak to rovnou zrušte,” odpověděl jsem.

“Opravdu nechce pro někoho v rodině?”

“Podívejte, vy mně určitě nabídnete nějaké Lenovo a to já opravdu nechci.”

“Huawei.”

“No vidíte. Co takhle iPad?”

To ji zjevně pobavilo.

“Za dvacet tisíc?”

“Možná u vás za míň.”

“Tak velká firma nejsme, abychom mohli spolupracovat s Applem.”

“To je škoda.”

Vrátila se k údajům v počítači a nevynechala ani Messenger.

“To je všechno,” řekla po chvíli.

Měl jsem na ni ještě pár otázek.

“Jde o něco vážného?” Tím by se to možná vysvětlilo.

“Dobře, ale proč jste si tu komunikaci nevyřídila předtím, než jste mě oslovila?”

Ale neřekl jsem nic. Jen poděkoval a odešel.

Sedí naproti mně, má červený nos a zarudlé oči. Každou druhou minutu zakašle a tu první kýchne. Dívám se na ni a moje agresivita roste. Mám sto chutí na ni zařvat, že když je do prdele nemocná, tak má být doma a necestovat vlakem, kde nakazí dalších x lidí. Nejradši bych ji jednu vrazil, pěstí, přímo mezi oči, ale místo toho jen zírám z okna a myslím na to, co všechno se za tímhle exemplárním příkladem skrývá.

Dělá se mi z té bezohlednosti špatně. Vidím ji dnes všude. Ve školách, firmách, dopravních prostředcích. Vidím všechny ty prskající žáky, učitele, zaměstnance, důchodce, jak roznášejí bacily a je jim to úplně jedno. Kolik lidí kvůli nim zůstane přes Vánoce v postelích, kolika lidem pokazí zaplacenou dovolenou, na kterou šetřily roky. Kolik lidí se sníženou imunitou ohrožují na životě. Dělá se mi z toho všeho špatně.

Kdybych mohl, přestanu úplně chodit mezi lidi a zeširoka se jim vyhnu. Oni budou čím dál bezohlednější a lhostejnější. Vidím před sebou scénu z Čapkovy Bílé nemoci. Tu temnou budoucnost naší civilizace, kdy už nebude žádný doktor Galén, který by nás zachránil, budoucnost, ve které se zahubíme naší vlastní bezohledností.

Teď si asi říkáte, že to zbytečně zveličuji, že to zase tak hrozné není a být nemůže. Já to ale vidím jinak. Proti bezohlednosti se musí bojovat. A to okamžitě.

Vstávám a odcházím z kupé, kolem dívky, která si utíká svůj červený nos, ze kterého se jí začíná spouštět krev.

Věnováno té, která mi tento příběh vyprávěla.

V nočním metru cestovalo jen pár lidí a já si vůbec nevšimla, kdy si ke mně přisedl.

Opilec. A hned se dal se mnou do řeči.

„Slečno, víte, že teď máte na sobě minimálně deset tisíc?“

Zřejmě mě předtím sjel od hlavy k patě a v pár vteřinách ocenil všechny moje náramky, prsteny, hodinky a náhrdelník.

„Vážně?“

„No jo. Ale to byste neměla takhle cestovat.“

„Opravdu?“

„No jo. Já jsem totiž bandita.“

„Bandita?“

„No jo. Já jsem zavraždil chlapa.“

„A jak?“

„No, já mul dal pěstí.“

„Tak to bylo zabití, ne vražda.“

„No jo, ale dostal jsem za to sedm let.“

„Skutečně?“

„No jo, ale odseděl jsem si jen tři a půl. Za slušné chování.“

„Ale vy byste neměla takhle pozdě jezdit metrem.“

„Ale já jinou možnost nemám.“

„Ale máte. Najděte si chlapa, kterej vás bude vozit autem.“

Nebyl jsem uvnitř ještě ani deset minut a už jsem stačil ztratit vstupenku. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy mi moji přátelé napsali, abych za nimi přišel do restaurace v předsálí.

Přesně jsem si vybavoval, jak se to stalo. Zastrčil jsem ji do kapsy saka, která, jak se ukázalo, kapsou nebyla. A nikde nebyla ani moje vstupenka.

Sedl jsem si k našemu stolu a doufal, že se tu po chvíli objeví nálezce se vstupenkou v ruce a zeptá se mě, zda není náhodou moje. Občas mívám tyhle fiktivní stavy mysli a nedá se s tím nic dělat. Samozřejmě se nikdo neobjevil.

Večer plynul a já se nechával unášet jeho atmosférou a všemi těmi krásnými, mladými páry, tančícími na své první prodloužené. A s přáteli jsme je, společně s rodiči a dalšími hosty, brzy na parketu doplnili.

Když jsem se poprvé podíval na hodinky, s překvapením jsem zjistil, že není deset, ale půl dvanácté. Vstal jsem od stolu a začal se loučit.

„Smím prosit,“ ozvalo se za mnou a já si toho nevšímal. Kolem bylo pořád tolik lidí.

„Pane učiteli, smím prosit?“

Otočil jsem se a hned ji poznal. Lucka, moje studentka z prvního ročníku.

„Poslední tanec večera,“ dodala ještě a já nemohl říci ne, i kdyby poslední nebyl.

Stáli jsme na parketu, čekali až zazní první takty waltzu a mlčeli. Až když začala hrát hudba a my měli za sebou pár otáček, zeptal jsem se, jak se jí líbil večer, jestli nemá moc pošlapané nohy a už ani nevím, jaké další nesmysly ze mě ještě vypadly. Mnoho jich ale nebylo, protože poslední tanec byl nějak příliš krátký. Nebo se mi to aspoň zdálo.

Vedl jsem ji uličkou k jejímu stolu.

„Počkejte, pane učiteli,“ zastavila mě.

„Tohle je asi vaše,“ řekla a podala mi moji vstupenku.

Ukázal jsem mu jízdenku a myslel, že tím to skončilo, ale mýlil jsem se.

Muž pokračoval dál rozjetou tramvají a zastavil se u slečny, sedící asi deset metrů ode mne.

„Já tu smsku odeslala, ale jízdenka mi nepřišla.“

Přesně jsem věděl, co bude následovat. Nemilosrdnost revizora, který vidí jen to jediné – výdělek, který ho čeká z tohoto úlovku.

Nesnáším lhostejnost a tak jsem k nim přistoupil.

„Pane, nechte to být, ta slečna jede se mnou zdarma na můj roční kupón.“

Ani se na mě nepodíval. „To musíte hlásit předem, pane, takhle to nefunguje.“

Pousmál jsem se. Co jsem čekal jiného?

„Když platím skoro pět tisíc za roční jízdenku, tak byste mohl projevit trochu vstřícnosti,“ pokusil jsem se o něco, co stejně nemělo šanci na úspěch.

„Pane, tohle se nahrává.“

„No tak tu nahrávku smažete.“

Nereagoval.

Zkusil jsem to ještě jednou. „Kolik lidí by udělalo to, co já?“ zeptal jsem se ho.

„To, co vy, by neudělal nikdo,“ odpověděl okamžitě.

„Tak to vidíte, “ dodal jsem ještě, vrátil se na původní místo a na příští zastávce vystoupil.

*

Stál jsem v davu a snažil se na to nemyslet. Ale moc mi to nešlo. Neuběhlo ještě ani deset minut od chvíle, kdy jsem vystoupil z tramvaje.

A v tom jsem ji uviděl. Procházela kolem mě a s někým telefonovala.

„Promiňte, ale víc jsem nedokázal,“ promluvil jsem na ni.

Vůbec se ke mně neotočila. Jen dál pokračovala davem s telefonem u ucha.

„Vezmu si šest kousků, tři špičky a tři štafetky, a už nic nevidím,“ pronesl jsem směrem k dívce v cukrárně.

„Asi je tu moc horko,“ odpověděla a usmála se na mě.

„Spíš je venku moc zima,“ snažil jsem se její zdvořilost trochu vyvážit.

Skládala zákusky na tácek a já se na ni díval.

Chodím do téhle cukrárny pravidelně, ale ji jsem tady ještě nikdy neviděl.

„Devadesát korun,“ řekla po chvíli a položila zabalené zákusky na pult.

Zaplatil jsem a znovu se podíval na všechny ty dobroty, co tu měli. Říkal jsem si, že to nechám plavat, ale přece jen mi to nedalo a znovu jsem přistoupil k pultu.

„Velmi se omlouvám,“ promluvil jsem k dívce, „ale domnívám se, že jste se ošidila. Mně to vychází na devadesát šest, nikoliv devadesát. A tak bych to rád napravil,“ dodal jsem ještě a podal jí desetikorunu.

„Já se ošidila?“ odpověděla nevěřícně a chystala se to začít přepočítávat.

„Nechte to být,“ zastavil jsem ji.

Podívala se mi dlouze do očí a já měl najednou pocit, že to od začátku věděla a že jsem to já, kdo to celé nepochopil.

Sáhl jsem do kapsy pro klíče od bytu, ale ta byla prázdná. A v tom jsem si uvědomil, že jsou v tašce, která zůstala v restauraci, kde před necelou hodinou zavřeli a odkud jsme před ještě delší dobou odešli. Blesklo mi hlavou, co všechno v ní kromě těch klíčů bylo: notebook, další dvoje klíče, různé přístupové karty, papíry s poznámkami a určitě další věci. Vzal jsem telefon, rychle našel číslo a zavolal tam.

V restauraci to nikdo nebral. Zavolal jsem ještě několikrát, ale marně. Nezbývalo, než počkat do rána a zatím si nechat zdát o všech možných scénářích. V půl sedmé jsem zavolal znovu, ale bez úspěchu. Zjistil jsem, že otevírají v osm a hned se tam rozjel. Před půl osmou jsem to naposledy zkusil. Okamžitě jsem poznal ten příjemný hlas z předešlého večera.Rychle jsem na ni vychrlil kdo jsem a co se mi stalo. „Máte ten notebook tady. Můžete se pro něj zastavit, kdykoliv budete chtít,“ odpověděla a já naráz pocítil obrovskou úlevu. Když mi předávala brašnu, řekl jsem jí, že mi zachránila život. Usmála se. „Tady lidi zapomněli tolik věcí, telefony, peněženky,“ pronesla a vypadalo to, že už zachránila hodně životů. Vždycky jsem snil o restauraci nebo kavárně, kde se nic neztrácí. O místě, kde můžete zapomenout své věci a nikdo vám je nevezme, ani zaměstnanci, ani hosté. A teď jsem konečně takové místo našel.

Slíbil jsem jí, že o tom budu všude vyprávět.

„To budeme moc rádi,“ řekla a znovu se usmála.