kategorie: Jiné povídky

Fronta v prodejně s elektronikou neodpovídala tomu, že za pár dní začínaly Vánoce. Stoupl jsem si na její konec a zpovzdálí sledoval běžící aplikace na vystaveném iPadu Mini 4 na kulatém stolečku se svítícím logem Applu a nápisem Authorised Reseller.

V tom ke stolku přistoupila dívka stojící ve frontě přede mnou, odpojila vystavený iPhonu 6S Plus, napájecí konektor strčila do svého iPhonu, nechala ho položený na stole a vrátila se zpátky do fronty.

Díval jsem se, jak střídavě sleduje telefon a to, až na ni přijde řada. Jakmile zákazník před ní dokončoval objednávku, skočila ke stolku, odpojila telefon a stoupla si znovu do fronty.

„Ten jste tam klidně mohla nechat. iPhony nikdo nekrade,“ promluvil jsem na ni.

„Já si nepamatuju číslo objednávky,“ odpověděla.

Když potom stála ve frontě na výdej zboží, všiml jsem si, že její telefon se už opět nabíjí.

Ta by od Ježíška potřebovala Power Bank, napadlo mě.

Vyzvedl jsem si své zboží a rozhlédl se, jestli tam ještě je. Zrovna odpojovala telefon a pak rychle zamířila k východu.

Pousmál jsem se, přistoupil ke stolku, zapojil kabel zpátky do iPhonu, ve kterém předtím byl, a také zamířil k východu.

Doufám, že jí ten Power Bank Ježíšek letos opravdu nadělí.

(Pozn.: Toto není reklama pro CZC.cz, což je možná škoda.)

Díval se na ni, zatímco k němu mluvila, ale neposlouchal ji.

Myslel na něco jiného. Nechtěl ji už poslouchat, ani si s ní dál povídat.

Chtěl s ní spát.

A pak si znovu povídat. A milovat se a tak pořád dokola.

Moc jí to v té halence sluší.

„Dáte si ještě něco?“ vyrušil ho ze snění číšník.

„Já už ne, budu muset běžet,“ odpověděla. „Ale dej si něco, jestli chceš,“ dodala.

Zakroutil hlavou a byl okamžitě zpátky v realitě.

Dál se na ni díval, když k němu znovu začala mluvit, a po chvíli se přistihl, že neví, co mu právě řekla.

*

Mluvila k němu, ale poznala, že je duchem jinde. Tvářil se, že ji poslouchá, ale bylo vidět, že myslí na něco jiného.

Tušila, co to je. Myslela na to také.

Už několik týdnů bojovala s tou myšlenkou. Že opustí Petra a všechno, co až do teď společně vybudovali. Ale věděla, že to neudělá.  Bylo v tom spousta rizik a nejistoty. A nechce zase začínat znovu.

Už několik týdnů ho nemůže dostat z hlavy. Pořád na něj musí myslet. Touží po něm.

Chtěla by s ním spát.

Je ráda, že tu teď jsou spolu.

Sluší mu to v tom svetru.

„Dáte si ještě něco?“ vyrušil ji ze snění číšník.

Chtěla by tu s ním ještě zůstat a vidí na něm, že on taky, ale řekne, že musí běžet.

Je lepší vymluvit se na práci než to nechat zajít příliš daleko.

Začala na něho znovu mluvit a po chvíli se přistihla, že myslí na něco úplně jiného.

„Řeknu vám to tajemství,“ promluvil najednou a já poslouchal.

„Znal jsem detailně jejich minulost. Co měli za sebou, co kdy dokázali a co umí, a chtěl jsem je získat pro sebe. Když potom přišli a trochu se rozkoukali, zeptal jsem se jich, co by si přáli. Co potřebují, aby se u nás cítili dobře. A pak jsem jim to splnil. Všechno, o co si řekli. Vyšel jsem jim ve všem vstříc. A dělal jsem to tak dlouho, dokud nebyli maximálně spokojeni. Věděl jsem, že potom zase oni udělají maximum pro mě. A často udělali mnohem víc, než jsem po nich chtěl.“

Na chvíli se odmlčel. 

„Ve skutečnosti to žádné tajemství není. Spíš takový malý manažerský trik.“

Pomalu se zvedl, aby se rozloučil. Když odešel, zůstal jsem ještě chvíli sedět a přemýšlel o tom, co mi právě řekl.

„A co dělají dnes?“ zavolal jsem za ním.

„To, co jsem tehdy dělal já,“ odpověděl do prázdna před sebou.

Věnováno Pavlíně

Dlouho zvonil, a když nikdo neotvíral, otevřel si sám. Netrvalo mu to ani deset sekund. Ještě chvíli stál u dveří a naslouchal zvukům uvnitř. Měl štěstí. Majitelka ani její pes nebyli doma.

Prošel byt a uvažoval, zdali má začít se zlatem v ložnici, stříbrem v kuchyni nebo bronzem v obýváku. Nakonec to vzal pěkně popořadě. Když byl se sběrem drahých kovů hotov, posadil se do křesla u televize a přemýšlel, co dál.

Je na čase, aby na svém ubohém životě něco změnil. Možná, že právě teď je ta správná chvíle.

Rychle vstal, vrátil vše na původní místo, aby majitelka nic nepoznala, vyšel z bytu a na chodbě se na okamžik zastavil.

Rozhodl se, že se rozloučí stylově a nechá ty dveře otevřené. Bude to takové malé gesto. Symbol jeho nového začátku.

Mám rád místa, kam se mohu i po letech vracet. Když se například rozhodnu po dvaceti, padesáti, nebo sto padesáti letech navštívit svou oblíbenou kavárnu a najdu ji na stejném místě.

Třeba tu z třicátých let, kam jsem se po dlouhé době znovu vypravil a tolik těšil na zdejší atmosféru, která na mě pokaždé příjemně dolehne.

Ale jak jsem vešel dovnitř, okamžitě jsem poznal, že tohle není to místo. Z útulné kavárničky se stala luxusní restaurace. Tak luxusní, že vás ten luxus začal nenápadně obtěžovat. Na stolech ležely dlouhé bílé ubrusy, stříbrné příbory pro několik chodů, obrovské červené ubrousky a vysoké sklenice na víno.

Rozhlížel jsem se kolem, ale to už u mě stál manažer podniku s otázkou, co si přeji. Promiňte, spletl jsem si dveře, byla jediná správná odpověď. Já však použil jinou. Přišel jsem na kávu, jen nevím, jestli zrovna ve vhodný čas, omlouval jsem se. Odpověděl, že se nic neděje a kývl na číšníka, který mě, poté, co jsem mu zopakoval svůj důvod návštěvy, odvedl do nejzazšího kouta restaurace a usadil ke stolu úplně v rohu, kde kromě ubrusu nebylo vůbec nic.

Když došlo na objednání, vyslovil jsem prosbu, že bych si dal presso, ale raději nějaké větší. A chcete i vodu? Perlivou? To ne, ale kohoutkovou bych si dal. Dáváme pouze do karafy za čtyřicet pět korun. Tak to si dám pouze to presso. Číšník odešel a po chvíli byl zpět. Přinesl mi piccolo. Já vím, že teď namítnete, že piccolo neexistuje a začnete mi vyjmenovávat všechna ta Ristretta, Doppia, Maccchiata a Americana. Ale já tiše předpokládal, že s tímhle seznamem přijde sám číšník, když uslyší, že chci něco většího, než tohohle prcka.

První, co mě napadlo při pohledu na espresso: aspoň budu brzy pryč. Na třikrát jsem ho do sebe hodil a chystal se platit. Čím déle jsem tam seděl, tím víc mi to místo připomínalo román Hermana Kocha Večeře.

Číšník přinesl účet za kávu, ukrytý v malých deskách velikosti A6. V první chvíli jsem si říkal, že to snad nemůže myslet vážně, ale rozhodl jsem se, že tuhle absurdní hru dohraji až do konce. Vložil jsem do desek dvousetkorunovou bankovku a okamžitě zalitoval, že u sebe nemám dvoutisícovkovou. Počkal, až se číšník znovu objeví, odejde, přinese desky nazpět a znovu odejde. Pak jsem z desek vylovil své peníze a rychle se zvedl k odchodu. Ani nevím, kde jsem při cestě ven našel sílu na pozdrav a úsměv směrem k manažerovi a několika procházejícím číšníkům. 

Venku jsem rychle vytáhl svůj diář, našel adresu jiné kavárny z třicátých let a byl zvědav, jestli tam pořád ještě je, a hlavně, jak to vypadá uvnitř.

V novém typu trolejbusu nebylo mnoho míst, kde jste mohli stát a přitom nepřekážet ostatním. V jednom takovém jsem zrovna přemýšlel, jaký příběh by se mohl skrývat za žlutým tričkem s velkým číslem 46 a nápisem THE DOCTOR, jehož majitelka seděla kousek ode mě. Podíval jsem se na hodinky. Před dvěma hodinami skončil brněnský závod Moto GP. Dívka měla zavřené oči a otevírala je tehdy, když chtěla zjistit, kde právě je.

Naproti ní seděla jiná dívka v modrých šatech a četla nějakou knihu. Snažil jsem se na tu dálku rozluštit, o jaký titul jde, ale bez úspěchu.

Pustil jsem ji z hlavy a vrátil se k příběhu s číslem 46. A zřejmě bych u něj zůstal, nebýt vyrušení v podobě padajícího předmětu. Podíval jsem se na podlahu a uviděl malou záložku do knihy. Instinktivně jsem se pro ni sehnul, a než stačil zvednout hlavu, stála u mě.

Moje „není za co“ zaznělo ve stejném okamžiku s jejím „děkuji“.

Když se otáčela nazpět, stačil jsem si krátce povšimnout titulu její knihy. Překvapilo mě to. D. H. Lawrence dnes už mnoho lidí nečte. Chvíli jsem nad tím uvažoval, ale pak se zase vrátil ke svému příběhu tam, kde jsem předtím skončil. V tom sebou trolejbus prudce trhl a já viděl znovu něco padat. Předmět to byl tentokrát jiný, ovšem osoba, které patřil, byla stejná.

Po druhém kole „děkuji“ a „není za co“ jsem najednou nemohl dostat z hlavy myšlenku, jestli tohle mohla být náhoda. A pokud ne, co tedy? Zdálo se, že než přemýšlet nad příběhem žlutým, bude lepší uvažovat o příběhu modrém. Když jsem pak za zatáčkou podával dívce třetí předmět a ta se na mě potutelně usmála, bylo jasné, že tenhle bude mnohem zajímavější.

Zavřel jsem dveře od domu, otočil se ke schodišti a najednou jsem je uviděl. Ze všech schránek trčely katalogy Ikea. Vytáhl jsem katalog z té své, aby se jí zase lépe dýchalo, a hodil ho do krabice u vchodových dveří, kde už jich pár bylo.

Po příchodu domů jsem otevřel iPad, nainstaloval aplikaci IKEA a stáhl do ní nový katalog.

Když jsem jím však začal procházet, okamžitě jsem zjistil, že ten papírový budu přece jen potřebovat. Seběhl jsem dolů, z bedny vylovil katalog, který jsem tam před chvílí zahodil, otevřel ho a začal skenovat. 

(Toto není reklama na Ikeu, což je možná škoda.)

Byl to ten nejteplejší den, jaký si vůbec dovedete představit. Bylo takové horko, že si o něm lidé povídali na každém rohu. Obloha byla modrá, bez jediného mráčku, a já se rozhodl vyrazit do města a udělat pár fotek pro portál RVP.

Měl jsem v plánu nafotil vše během dopoledne, za ještě dobrého světla. Poledního slunce jsem chtěl ušetřit jak sebe, tak i objektiv svého fotoaparátu.

Obešel jsem asi třetinu míst, která jsem měl v seznamu a najednou si uvědomil, že jediné, na co myslím, je oáza uprostřed vyprahlé pouště a tak zakotvil v hospodě u Mamuta, kde nikdo nebyl. Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl jedenácté. „Máte už otevřeno?“ zeptal jsem se servírky u dveří. Přikývla. „Tak si dám desítku a sednu si s ní ven,“ dodal jsem ještě. Servírka přinesla pivo a postavilo ho přede mě. „Jak to, že tu nikdo není?“ zeptal jsem se. Lepší způsob, jak navázat konverzaci mě v té rychlosti nenapadl. „To víte, ve všední den,“ odpověděla. „Ale je ještě brzo, počkejte za hodinu,“ dodala. Po chvíli byla zpět a roznášela po stolech lístky s denním menu. Za pár minut se objevila znovu. Tentokrát na stoly dávala nějakou jinou nabídku. „Ještě párkrát něco přinesete a já si nakonec u vás přece jenom něco dám,“ promluvil jsem na ni, když došla ke mně. „No, to je účel,“ usmála se. Po vypití třech čtvrtin piva mám najednou pocit, že mi je ještě větší teplo, než na začátku. Teplota pořád stoupá a vypadá to, že dnes bude asi opravdu horko. „Nedáte si přece jen nějaké to meníčko,“ zeptá se mě servírka. „Ne, děkuju,“ odpovím. „To bych opravdu nezvládl.“ „Taky v takovým horku,“ usměje se a odejde k vedlejšímu stolu. Vážně uvažuji, zda mám obejít zbývající místa ze seznamu nebo tu zůstat do večera, což se mi v této chvíli zdá jako nejlepší volba. V tom ji vidím, jak ke mně znovu jde. Posbírám poslední kousky odvahy a zeptám se jí, co dělá večer. Odpoví, že jde s přítelem do kina na Mimoně. Zakroutím hlavou a objednám si další pivo.

Epilog

Po dopití druhého piva platím a před odchodem nechávám pod prázdnou sklenicí malý lísteček s textem: [ povidky.jaroslavmasek.cz – povídka o Vás (dnes večer) JM ] a pak už jen tajně doufám, že ten lístek najde a že si tuhle povídku přečte.

Večer jsem zjistil, že mám další den suplovat. Místo předmětu ZSV, který jim odpadl, budu učit svůj Aplikační software. Dlouho jsem vymýšlel, co s nimi budu dělat a nakonec mě napadly komiksy.

Nechal jsem se inspirovat od Jitky a použil i své, v minulosti vytvořené, komiksy jako motivaci.

Když jsem jim však řekl, co budeme dělat, první řada zasyčela: „ale, néééé.“ A nakonec většina skončila u sešitů a učila se na předměty, ze kterých je čekala pololetní písemka, opravná písemka nebo ústní zkoušení.

Zdálo se, že Comics Creator a další nástroje nemohou konkurovat všem těm matematikám, fyzikám a biologiím a opět se ukázalo, že koncept samostatného předmětu ICT, ať už se jmenuje jakkoli, je dávno překonán, a že kdyby učitelé pravidelně využívali ve svých předmětech současné technologie, např. tablety nebo chromebooky, nebo se studenty alespoň chodili do počítačové učebny, mohl bych si místo předmětu ICT otevřít zájmový kroužek zaměřený na využití technologií, určený jak učitelům, tak žákům a třeba i jejich rodičům, a věřím, že bych tam neseděl sám. 

Epilog: Ne všichni se učili na písemku: komiksy.

Když na Florenci vycházím po schodech z metra a před sebou vidím ženy a dívky vlečící těžké kufry, pokaždé mě napadají stejné otázky. Neurazím je, když jim nabídnu pomoc? A nebudou se bát, že jde o obtěžování?

Jakmile je ovšem jejich zavazadlo větší, než ony, risknu to. Často ale vzápětí potřebuji pomoc sám, protože s tím kufrem sotva pohnu.

A tak začnu dělat všechno možné, aby to na mně nepoznaly. Marně.Přestože se mému zápasení nesmějí a zachovávají etiketu, nakonec jim to usnadním.

„To jsem asi trochu přecenil síly,“ přiznávám barvu. Usmějí se a někdy mi dokonce nabídnou pomoc. A tak se postupně střídáme, až konečně ten obrovský loďák vytáhneme nahoru.

Poděkují mně a já poděkuji jim. Pak jim ještě popřeji pěkný den, otočím se a zamířím do posilovny.